Naši v Afghánistánu odvádějí skvělou práci a ztráty mají stále minimální, to jen část politiků panikaří.

Naši v Afghánistánu odvádějí skvělou práci a ztráty mají stále minimální, to jen část politiků panikaří. | zdroj: sofmag.com


Afghánistán není žádný druhý Vietnam, jen jsme odvykli obětem a válku nechápeme

TÉMATA: války | afghánistán | vojenské mise | vojáci | češi | válka v afghanistánu | mnichov 1938 | tobruk

user-avatar

Tomáš Chalupa

25. 10. 2018 | 07:00

V Afghánistánu zemřel čtvrtý český voják v krátké době. Rotný Tomáš Procházka byl zastřelen jedním z příslušníků afghánské armády, tedy svým druhem ve zbrani. Na domácí scéně se rozhořela debata o tom, že bychom ze země měli odejít, že ztráty jsou neúnosně vysoké a že celý podnik je jedno velké fiasko. Bývalý ministr zahraničí Zaorálek dokonce říká, že bychom se měli ze země stáhnout, jinak se stane naším Vietnamem. Tak se tedy podívejme, jak ten český Vietnam vlastně vypadá.

Na začátku raději dopředu říkám, že je mi smrti rotného Procházky líto. Je to hrdina, bojoval za naši vlast a splnil svou povinnost. Čest jeho památce. To jen aby někoho při čtení následujících řádek třeba nenapadlo myslet si, že jsem cynik nebo že mi je jedno, kolik našich vojáků kde umře. Tak to rozhodně není.

A teď k jádru věci. V Afghánistánu jsou naše jednotky přítomny od roku 2002, tedy prakticky od počátku celé války. Za tu dobu tam naše armáda přišla o 14 vojáků včetně rotného Procházky. To vychází v průměru na méně než jednoho vojáka ročně. To není žádný Vietnam, to jsou z hlediska vedení války naprosto směšná čísla. Letos zemřeli 4 naši vojáci, celkově aliance tento rok ztratila v Afghánistánu 12 vojáků. Takže třetinu letošních ztrát tvoří sice Češi, ale celkově je to opět titěrné číslo. Mluvit o neudržitelných ztrátách a druhém Vietnamu ukazuje na jediné – zcela jsme přestali chápat reálné důsledky toho, že někde vedeme válku. Neradi to slyšíme, raději mluvíme o misích či operacích, že tam stabilizujeme situaci, ale není to tak, Severoatlantická aliance vede v Afghánistánu válku. Za tu dobu ztratila 3556 vojáků všech možných národností, nejvíce samozřejmě Američanů.

My tuto situaci považujeme za katastrofu. Komentářů o tom, že Západ v té proklaté zemi krvácí a jaká je to vojenská katastrofa, si může každý dohledat na internetu nespočet. Je to opravdu zarážející. My tu na jednu stranu jsme schopní vést seriózní debatu, že jsme se jako národ měli v roce 1938 bránit Hitlerovi, což by vedlo k ohromným ztrátám, jaké si těžko umí někdo představit, a na druhou stranu jsme schopní uvažovat o ukončení naší účasti ve válce, protože nám tam právě zahynuli čtyři vojáci. Představte si takového Winstona Churchilla, jak v roce 1940 předstupuje před poslance a oznamuje jim, že musí uzavřít s Hitlerem mír, protože Británie právě kdesi za kanálem přišla o čtyři vojáky, což jsou ohromující ztráty, které nelze dále akceptovat. Vypadal by nejspíš jako blázen. Jenže my se přesně takhle chováme.

Neumíme se racionálně dívat na to, že vedeme nějakou válku a ta prostě přináší ztráty na životech. My jsme tedy s tím válčením obecně na štíru, raději různě kapitulujeme, než abychom bojovali, ale pár historických bitev jsme svedli. Třeba takový opěvovaný Tobrúk, výkladní skříň české vojenské účasti za druhé světové války. My říkáme bitva u Tobrúku, byť to bylo spíše dlouhé a úmorné obléhání, ale budiž. Když se na tuto bitvu trvající 9 měsíců podíváme blíže, zjistíme zarážející fakt. Spojenci ztratili při obraně města zhruba 3000 vojáků, Čechoslováků tam padlo 14. Nápadně podobná čísla s naší účastí v Afghánistánu. V jedné bitvě jsme ztratili tolik vojáků co za celé afghánské tažení, a nestalo se vůbec nic. Protože byla válka a každý chápal, že ve válce se umírá, bez toho vyhrát nejde. Hořekovat nad 14 padlými by bylo prostě trapné. Stejně tak by vyznívaly trapně i výzvy, aby se vojáci z Tobrúku raději stáhli, protože mají přece bojovat v Evropě proti Hitlerovi, a ne kdesi za mořem v poušti válčit s Italy a Rommelem.

Na druhou stranu otázky, zda máme pokračovat v naší účasti na válce v Afghánistánu, jsou nepochybně na místě. Neměly by ale zaznívat pod dojmem, že jsme utrpěli bůhvíjak ohromné ztráty a musíme se prostě stáhnout. Tak to není a tak situace nestojí. Dělá to z nás slabochy a nevypadá to dobře. Jestli nejsme schopní bojovat s Tálibánem a ztrácet přitom průměrně jednoho profesionálního vojáka ročně, pak je nejspíš dobře, že jsme se nepostavili v osmatatřicátém ani Hitlerovi. 

user-avatar

Tomáš Chalupa

25. 10. 2018 | 07:00

> ExtraStory   |   Inzerce