Československá televize natočila o procesu s velitelem tábora inscenaci. | zdroj: youtube.com


Andersonville byl jeden z nejhorších zajateckých táborů všech dob

TÉMATA: válka severu proti jihu | zajatecké tábory | válečné zločiny

user-avatar

Tomáš Chalupa

5. 03. 2018 | 16:00

Zajatí vojáci mají nárok na slušné zacházení a stravu. Ne všechny země v dějinách se těmito zásadami řídily, ale to, co se dělo za občanské války Jihu proti Severu v Andersonville ve státě Georgia v USA, se vymyká téměř všemu.

Ve válce Severu proti Jinu uplatňovala jižanská armáda v prvních letech zásadu, že zajaté nepřátele buď brala s sebou při tažení, nebo je umísťovala do provizorních táborů po celém území Konfederace. V posledních letech války ale velení zjistilo, že tento způsob už je neudržitelný.

Řešením byl andersonvillský zajatecký tábor postavený kolem původní vojenské základny Fort Sumter. Šlo o dřevěnou zdí obehnané obdélníkové území o délce zhruba 500 metrů a šířce 200 metrů. Zde podle předpokladů mělo být umístěno maximálně 10 tisíc zajatců. Během jednoho roku, co bylo tábor provozován, zde bylo uvězněno nejméně čtyřikrát tolik osob. Andersonvillský tábor

Podmínky v táboře byly od počátku velmi těžké, navíc se rychle zhoršovaly. Hlad, nedostatek prakticky čehokoliv, nemoci. To byly zásadní problémy, se kterým se tábor musel vypořádat. Ti, co táborem prošli, o něm mluvili jako o pekle na Zemi. Pravdou je, že předtím ani dlouhá desetiletí po válce svět neviděl nic podobného neviděl.

Před dřevěnou palisádou kolem tábora byla pětimetrová zóna, kam nikdo ze zajatců nesměl vstoupit. Na palisádě byly umístěny strážní věže, odkud stráže bedlivě sledovaly, co se v táboře děje. Pokud se někdo dostal do zóny smrti, jak se pás nazýval, mohl být okamžitě zastřelen bez výstrahy. Zdá se to jako jednoduché pravidlo, které by zřejmě nikdo soudný neriskoval porušit, ovšem podmínky v táboře byly natolik hrozivé, že někteří vězni raději dobrovolně vstoupili do tohoto pásma a čekali na kulku, která vždy přilétla z některé strážní věže.

Tábor byl extrémně přeplněný, protože nebyl postavený pro pobyt 45 tisíc lidí. Chyběly prostory, chyběla voda i jakékoliv potraviny. Zajatci v táboře hubli a chřadli a ve velkém také umírali. Na prvním místě byly vždy zásoby pro armádu v poli, na zajatecký tábor se dalo až to, co případně zbylo. Vedení tábora jednoduše nemělo čím vězně nasytit.

Zajatci trpěli celou řadou nemocí, tyfem počínaje a úplavicí konče. Voda v táboře byla zkažená, zajatci měli v těle také mnoho parazitů, zejména hlístů. Slabí a nakažení vězni byli kvůli nedostatku místa často vypuzeni ze stanů na holou zem, kde pomalu umírali.

Do tábora přijíždělo 400 vězňů denně. „Když jsme přišli do tábora, srdce se nám zastavilo nad tou hrůzou. Před námi byli muži, kteří nebyli ničím jiným než stojícími kostrami pokrytými havětí a špínou. Může takto vypadat peklo? Bože ochraňuj nás.“ Tak popsal své dojmy při vstupu do tábora vězeň Robert Kellog. Andersonvillský tábor

Uprostřed tábora vznikla jakási podivná bažina, odporná stoka plná špíny a výkalů, ve které se přesto zajatci koupali. Samostatnou kapitolou pak bylo chování stráží. Byli brutální a bili vězně, zejména ty na pokraji sil, kteří už nebyli schopní se nijak bránit. Po válce byl dokonce za brutální chování k zajatcům popraven jeden z velitelů, proti kterému vypovídali nejen vězni, ale i stráže.

Podmínky v táboře neměly daleko k tomu, co zažívali vězni v nacistických koncentračních táborech. Vězni se snažili postarat o sebe, jak to šlo. Větší šanci měli ti, co se stali součástí nějaké skupiny, naopak ti, co fungovali jako solitéři, umírali dříve. Bez kooperace nebyla šance opatřit si alespoň nějaké jídlo. V táboře vzniklo cosi jako sociální struktura a dokonce i soudy. Soud složený z vězňů řešil spory a udržoval tak míru konfliktů mezi vězni na přijatelné úrovni. Ovšem to se nedařilo vždy. Jednou z nejmocnějších skupin v táboře byli andersonvillští nájezdníci – brutální skupina, která zastrašovala ostatní vězně, kradla jim jídlo a materiál na stavbu přístřešků. Byli vyzbrojeni kyji s kovovými bodci, které neváhali kdykoliv použít.

Jako reakce na tuto skupinu vznikla jiná, kterou vytvořil táborový soud. Jmenovali  se Regulátoři a zaměřili se na boj proti Nájezdníkům. Regulátoři byli úspěšní a dostali Nájezdníky před táborový soud. Ten byl velmi přísný a udělil Nájezdníkům všechny možné tresty od běhu uličkou až po uvěznění. Padl i jeden trest smrti oběšením.

Tábor byl osvobozen na konci občanské války. Proběhlo několik válečných soudů s veliteli tábora, kteří byli shledáni vinnými z nelidských podmínek v táboře. Jeden z nich se hájil, že dokonce poslal zprávu unionistům, zda by si nějaké vězně nepřevzali, aby se táboru ulevilo, ale unionisté tuto i další nabídky odmítli.

Dnes na místě tábora stojí památník, na kterém jsou napsána všechna jména mužů z Andersonville. Podle záznamů se podařilo uprchnout 315 mužům, 35 z nich bylo pochytáno a znovu internováno.

Na motivy procesu s veliteli tábora natočila Československá televize v roce 1976 televizní film nazvaný Andersonvillský proces, který ukazuje právní i morální aspekty případu. Rozhodně stojí za vidění. 

user-avatar

Tomáš Chalupa

5. 03. 2018 | 16:00

> ExtraStory   |   Inzerce