Bobby Fischer ve třinácti letech hraje 21 simultánních partií v Brooklynu.

Bobby Fischer ve třinácti letech hraje 21 simultánních partií v Brooklynu. | zdroj: allthatisinteresting.com


Bobby Fischer se stal z uznávaného světového velmistra uzavřeným podivínem

TÉMATA: sport | šachy | usa | šachový velmistr | bobby fischer

user-avatar

Tomáš Chalupa

10. 09. 2019 | 13:00

Špičkoví šachisté jsou většinou géniové. O Bobby Fischerovi to platí jednoznačně. Ale tenká hranice mezi genialitou a šílenstvím se u něj postupem času začala stírat.

Bobby Fischer byl ještě teenager, když se stal hlavní americkou zbraní na poli šachového sportu, kde do té doby dominovali sovětští velmistři. Od roku 1948 Rusové opanovali všechny světové šampionáty, což pochopitelně využívala sovětská propaganda, která mluvila o drtivé intelektuální převaze sovětského tábora nad Západem. A pokud jde o šachy, měla v podstatě pravdu.

V roce 1972 ale Bobby Fischer sesadil úřadujícího šampiona Borise Spasského. Někteří dodnes tvrdí, že větší a lepší šachista než Fischer se ještě nenarodil. Jeden z jeho soupeřů o něm lakonicky prohlásil: Je jako Achilles, ale bez Achillovy paty. Chtěl tím vyjádřit, že Fischer zkrátka ve své hře neměl slabiny.

Ale stejně jako byl na šachovnici neporazitelný a jeho genialita fascinovala okolí, jeho vnitřní psychika byla křehká a nevyrovnaná. Její kořeny se dají vysledovat až do jeho dětství. Narodil se dvěma mimořádně inteligentním lidem, od kterých získal v tomto směru skvělé geny. Jeho matka byla židovka, mluvila šesti jazyky a měla doktorát z medicíny. S jeho otcem to bylo složitější, protože Bobby byl zřejmě důsledkem milostné aféry vdané paní Fischerové s maďarským vědcem jménem Paul Nemenyi. Hans-Gerhard Fischer byl sice na rodném listu uveden jako Bobbyho otec, hlavně aby získal možnost pobytu v USA. Nemenyi byl sice inteligentní, ale trpěl duševními poruchami.

Bobby hrál šachy od šesti let a rychle se ukázalo, že v Brooklynu vyrůstá šachový génius, jakého Spojené státy neměly celé dekády. V jedenácti letech byl členem šachové ligy klubů. Žil jen pro šachy, nic jiného ho nezajímalo. Ve třinácti se stal juniorským šampionem Spojených států. Svého soupeře a šampiona Donalda Byrneho šokoval, když jej porazil tak, že obětoval vlastní dámu, aby následně jeho pozici zcela rozmetal.

V jeho patnácti letech už bylo jasné, že Amerika má konečně šampiona, který se může postavit sovětským velikánům. Když se poprvé jako mladík objevil v Moskvě, porazil tam ve všech hrách dva juniorské sovětské šampiony. To mu ale nestačilo, chtěl se měřit s dospělými. Dožadoval se zápasu s tehdejším mistrem světa Michailem Botvinnikem. Sověti ale na podobný zápas nepřistoupili, což Fischera rozzuřilo. Přímo před svými hostiteli prohlásil v angličtině, že má právě dost těch ruských prasat. Aby toho nebylo málo, Rusové zadrželi jeho pohlednici do Států, kde napsal: Nemám rád ruskou pohostinnost ani ruské lidi. Válečná sekera tím byla jednoznačně vykopána.

Fischer byl šachem posedlý. Nechal školy, aby se mohl soustředit na šachy. Matce dal jasně najevo, že je mu lépe bez ní. Čím dál víc se izoloval od lidí a stával se podivínským. Jako šachista byl na vrcholu svých schopností, ale jeho duševní zdraví se zhoršovalo. Do tisku vypouštěl také kontroverzní a antisemitské výroky, například že v šachovém sportu je až příliš mnoho židů, kteří se špatně oblékají a celkově hře škodí. Neměli by být podle něj přijímáni do šachových klubů, protože kam je vezmou, tam je z toho blázinec.

To mu bylo stále ještě devatenáct let a měl život před sebou. Jak vítězil a sbíral další a další triumfy, byl stále více protiruský a protižidovský. Nařkl veřejně, že sovětští velmistři podvádí, když hrají turnaje, a domlouvají se, že spolu vzájemně remizují. Měl sice pravdu, alespoň dnes se to tak obecně konstatuje, ale moc přátel si tím nenadělal. Židovskému šachistovi se zase pochlubil, že četl velmi zajímavou knihu. Když se jej zeptal jakou, odpověděl, že Mein Kampf.

Ale na šachových turnajích dominoval a porážel Sověty, židy, zkrátka každého. 6-0 nadělil sovětskému velmistrovi Marku Tajmanovovi, který před zápasem Fischerovu hru dlouho studoval. Nebylo mu to nic platné, stejně jako ostatním. Jediný, kdo jej dokázal porazit, byl Boris Spasskij. Porazil ho na Šachové olympiádě v Siegenu. Ale brzy se Fischerovi naskytla šance na odvetu.

Byl to jeden z největších momentů v šachovém sportu. Fischer požadoval po pořadatelích v Reykjavíku mnoho věcí. Změnit sedadla, vyměnit šachovnici, kompletně změnit osvětlení. Ve všem mu vyhověli, přesto první hru prohrál velmi lehce po vlastní chybě. Opět si stěžoval, tentokrát na televizní kamery. Pak prohrál i druhou hru a prohlásil, že nebude hrát dál, dokud kamery nezmizí. A celý zápas se měl přesunout do malé místnosti pro stolní tenis. Nakonec i v tom mu pořadatelé vyhověli a oba šachisté opustili turnajový prostor.

A tam Fischer exceloval a vyhrál dalších šest her z devíti. Sověti byli z takového obratu šokovaní, dokonce se domnívali, že ve vítězství má prsty CIA, protože otrávila Spasského. Kontroloval se Spasského džus, i osvětlení v místnosti. Nic se nenašlo, zápas pokračoval a Fischer vyhrál. Zničil pověst Sovětského svazu jako šachové velmoci, když porazil jejich nejlepšího hráče.

Fischer ale po své hvězdné hodině zmizel. Neposkytl rozhovory ani autogramy, neodehrál od té doby žádný soutěžní zápas. Když dostal nabídku k obhajobě titulu, poslal dopis se 179 požadavky s tím, že pokud nebude splněn byť jen jeden, hrát nebude. Přišel tak o svůj titul, aniž by pohnul figurkou. Jeho nadvláda skončila.

Následně už to byla jen přehlídka obskurních výroků, občasných zatčení a skandálů. Nakonec Fischer zažádal o islandské občanství, aby na ostrově dožil bez kontaktu s lidmi. Zemřel v roce 2008 jako cizinec v cizí zemi, zcela osamělý a izolovaný.

user-avatar

Tomáš Chalupa

10. 09. 2019 | 13:00

> ExtraStory   |   Inzerce