Poslední pamětník hrůz v koncentračním táboře Treblinka Samuel Willenberg

Poslední pamětník hrůz v koncentračním táboře Treblinka Samuel Willenberg | zdroj: dailymail.co.uk


„Bůh měl dovolenou, všude byla jen smrt,“ říká poslední žijící Žid z Treblinky

TÉMATA: koncentrační tábor | německo | druhá světová válka

user-avatar

Tomáš Chalupa

5. 03. 2015 | 07:45

Koncentrační tábor Treblinka ležící východně od Varšavy byl místem, kde byl zavražděn skoro jeden milion Židů. Nepředstavitelná hrůza a teror nakonec vyústily v zoufalý čin, ozbrojené povstání a dramatický útěk. Při něm se zachránil také poslední žijící účastník těchto hrůz Samuel Willenberg.

Samuel Willenberg je posledním žijícím člověkem, kterému se podařilo uniknout z koncentračního tábora Treblinka. Bylo mu tehdy 19 let a zažíval to, co lze jen těžko slovy popsat. Šance, že člověk, který právě přijel do tábora, bude ještě za tři hodiny naživu, byla jen v jednotkách procent. Plynové komory jely naplno, lidé rovnou z vlaků šli na smrt.

„Jednou z rána přijel další transport. Byl zaveden nový systém, jak se nově příchozím odebíralo všechno šatstvo. Bundy, kabáty, kalhoty, sukně. Vše leželo na hromadě. Podíval jsem se pod sebe a uviděl jsem oblečení mojí sestry Tamary. Poznal jsem okamžitě její kabát, protože jí byl malý, tak maminka rukávy nastavila pruhy světle zelené látky. Bylo mi okamžitě jasné, co se děje,“ popisuje Willenberg den, který byl podle něj nejhorším dnem v jeho životě. Do plynu nemuseli jen silní muži schopní práce. Všichni ostatní šli do komor.

Umíralo se neustále po tisících, desetitisících. Velitel tábora Franz Stangl byl pyšný na efektivitu, s jakou byli Židé hromadně vražděni. Treblinku přežilo jen 70 osob. Byli to ti, kterým se podařilo utéct, všichni ostatní zemřeli. „Hledal jsem Boha, ale měl asi dovolenou. Všude byla jen smrt, nic než smrt. Pro dnešního člověka je nepředstavitelné, za jakých okolností jsme se snažili přežít. Nacističtí vrazi všude kolem, bez jediné výčitky svědomí, neustále zabíjeli všechny kolem. Nelze to popsat,“ říká Willenberg.

Němci mu uložili, že bude stříhat vlasy žen, které půjdou do plynu. Vlasy se pak dále zpracovávaly a prodávaly. „Pamatuju si na jednu dívku, bylo jí asi 19 let. Dodnes si pamatuji její jméno – Ruth Dorfmanová. Ostříhal jsem jí vlasy a ona se mě pak zeptala: Jak dlouho to bude trvat? Pochopil jsem, že ví, co se bude dít. Odpověděl jsem, že minuty. Otočila se na mě a řekla jen sbohem. Neříkala to mně, říkala to celému světu.“

Masové vraždění nakonec vedlo k tomu, že se Židé rozhodli obsadit tábor a uprchnout. Podařilo se jim vyrobit duplikát klíče od zbrojnice, a když byli Němci na výletě k řece, nenápadně do něj vnikli a sebrali několik pušek a samopalů. Nastal asi půlhodinový boj, kdy měly stráže s kulomety na věžích jasnou převahu. Přesto se podařilo zapálit několik budov a také cisternu s benzínem. Útěk se zdařil nakonec jen 200 lidem, z toho bylo dalších 100 zabito v následném honu. Zbytek se dostal k polskému hnutí odporu, který jim zajistil bezpečné úkryty. Mnozí bojovali ve Varšavském povstání, stejně jako Willenberg. Konce války se dožilo jen 70 lidí.

Treblinbka bylo trauma, kterého se nebylo možné zbavit. Willenberg po válce žil v Izraeli, kde se stal úředníkem na ministerstvu, a založil rodinu. Měl také koníčka, vrhl se na sochařinu. Jeho první socha se jmenovala Ruth Dorfmanová. „Žiju dva životy. Jeden je teď a tady. Druhý je, co se stalo tam. Nikdy mě to neopustí, je to stále v mojí hlavě. Ať jsem kdekoliv, ať jdu kamkoliv, v mojí hlavě je stále Treblinka,“ dodává Willenberg.

user-avatar

Tomáš Chalupa

5. 03. 2015 | 07:45

> ExtraStory   |   Inzerce