Kati nebyli nikdy moc váženou profesí, drobné benefity na tom nic nezměnily.

Kati nebyli nikdy moc váženou profesí, drobné benefity na tom nic nezměnily. | zdroj: livescience.com


Být ve středověku mistrem popravčím nebylo moc velké terno

TÉMATA: středověk | kati

user-avatar

Tomáš Chalupa

24. 09. 2019 | 09:00

Mistr popravčí se musel činit, protože ve středověku se popravovalo stále a často. Mnoho věcí, které ale o katech víme, jsou v podstatě jen báje a vymyšlené příběhy. Pravda je totiž jako obvykle trochu někde jinde.

V květnu roku 1573 stál devatenáctiletý Frantz Schmitd na dvoře domu svého otce a chystal se useknout hlavu psovi. Zatím sekal svým mečem jen dýně, aby se procvičil a složil zkoušku useknutí hlavy psovi. Useknout hlavu psovi se podařilo a ze Schmitda se stal certifikovaný kat. A my díky jeho přesným deníkovým zápiskům víme, jaké to bylo, když se člověk učil na kata.

Kati byli ve středověku potřeba. I temný středověk se totiž snažil o dodržování práva, jen na naše poměry příliš často sahal k trestu hrdelnímu. Jenže lidé nestáli zrovna fronty, aby mohli někoho věšet, sekat, nebo dokonce mučit. O tuhle práci bylo málo zájemců. A tak k tomu byli často přinuceni. Třeba místní řeznici byli doslova dotlačeni k tomu, aby se stali také obecními katy. Pokud odmítli, hrozilo jim, že se jejich vlastní hlava ocitne na špalku. Zkrátka dostali nabídku, která se nedala odmítnout.

Mnoho katů také tuhle práci zdědilo. Otec chlapce vše naučil a ten měl jistotu, že bude zaměstnán a dobře placen. Vznikaly tak celé dynastie mistrů popravčích. Problém byl, že u ostatních měli pramalou úctu, neměli přátele a patřili k neopovrhovanějším členům společnosti. V hospodě si od nich každý odsedl, lidé si před nimi odplivávali. Nesměli chodit do kostelů, většinou bydleli na samém okraji města či vesnice, když se oženili, svatba se musela konat za zdmi jejich domu. Paradoxně tak sociální izolace způsobovala, že popravčí se sdružovali ve společnosti kriminálníků, zlodějů a prostitutek, tedy lidí, kteří docela dobře mohli za čas skončil pod břity jejich mečů.

Jejich situaci se jim snažili kompenzovat úřady a šlechta nejrůznějšími úlevami. Kati neplatili daně, měli nárok na jídlo a pití zdarma od městských hospodských a někteří měli i další drobné úlevy. Podmínkou bylo, aby zůstal nadále v práci a také, aby ji vykonával dobře a profesionálně. To znamenalo, že kat musel být schopen popravit kohokoliv jakýmkoliv požadovaným způsobem. Nejen stětím mečem, ale také oběšením, upálením, atd. Pokud se mu v některé „disciplíně“ nevedlo, byl obviněn z neschopnosti a krutosti. Poprava měla být provedena rychle a měla mít punc profesionality.

Nepovedená poprava, při které byl například popravený sťat opakovaně, nebo třeba spadl ze šibenice, končila zpravidla útokem rozzuřeného davu na kata. Pokud přežil, putoval do vězení. Museli být proto docela dobře zběhlí v lidské anatomii a museli být také manuálně zruční.

Celkově podle historiků nesedí obraz katů jakožto sadistických vyvrhelů, kteří se vyžívali v násilí a smrti. Byli to lidé, které osud donutil dělat práci, kterou nechtěl nikdo jiný. Mnoho z nich by zřejmě raději vykonávali něco jiného, ale nedostali příležitost.Ti osvícenější z nich se snažili, aby do podobné situace neuvrhli své blízké. I Frantz Schmitd tak na konci své kariéry odjel do Bavorska, aby požádal úřady, aby nenutily jeho potomky pokračovat v katovském řemesle. A bylo mu za jeho věrné služby vyhověno, takže Schmitdovi synové se mohli věnovat bohulibějším profesím. Zdaleka ne každý ale měl takové štěstí.  

user-avatar

Tomáš Chalupa

24. 09. 2019 | 09:00

> ExtraStory   |   Inzerce