Hitler nařídil Čechům knihu vrátit.

Hitler nařídil Čechům knihu vrátit. | zdroj: www.zlutickykancional.cz


Česko-německé boje o Žlutický kancionál: zasáhnout musel sám Hitler

TÉMATA: hitler | sudety | památky

user-avatar

Irena Gruberová

26. 03. 2015 | 07:15

Jen málokterá česká kniha má tak dramatický příběh jako Žlutický kancionál ze 16. století. Ač je tento nádherně iluminovaný zpěvník celý napsán v češtině, žlutičtí Němci si ho nechtěli nechat vzít. S Čechy o něj sváděli neúnavné vzájemné boje doprovázené loupežemi, únosy a vězením.

Žlutický kancionál váží téměř 30 kilogramů a jeho desky z vepřovicové kůže, vyztužené dubovými plotnami, mají impozantní rozměry 46x63x16,5 centimetrů. Jde o zpěvník liturgických písní, který v roce 1558 nechaly tehdy kališnické Žlutice pořídit pro literátské bratrstvo zpívající v kostele při mších. Protože zpěváci používali jeden společný zpěvník, byl schválně vyhotoven v takovýchto velkých rozměrech, aby na něj všichni dobře viděli. Obsahuje celkem 494 pergamenových listů, přičemž 39 z nich bylo vyříznuto protireformační komisí, která také nechala začernit i ilustrace s Janem Husem a Jeronýmem Pražským.

Nejcennější na této knize jsou její bohaté, krásné iuminace, které dávají nahlédnout do života tehdejších žlutické společnosti. Všichni měšťané a cechy, kteří na knihu finančně přispěli, byli totiž v kancionálu i se svými znaky a řemesly vyobrazeni.

Český psaný kancionál přestal svému účelu sloužit koncem 17. století, jak proběhla rekatolizace a Žlutice se poněmčily. Po zrušení literátského bratrstva byla kniha dokonce prodána do soukromých rukou, ale zřejmě zůstala ve Žluticích a později se opět vrátila do majetku obce.

Žlutický kancionál vznikl v dílně Jana Táborského z Klokotské Hory, která pracovala na Starém Městě v Praze.

Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 se o Žlutický kancionál začali zajímat odborníci z plzeňského muzea. Nebýt jich, hrozila by kancionálu zkáza. Zjistili totiž, že kancionál, který mnoho let ležel ve sklepení žlutického muzea, je částečně poškozený a potažený plísní. Naštěstí byl vyčištěn a zachráněn. Čeští kulturní pracovníci chtěli odvézt kancionál do Plzně, německé vedení města ale odmítlo knihu vydat a přeneslo ji přímo do budovy radnice, kde k ní postavilo noční hlídku. Jenže v noci ze 4. na 5. dubna 1919 kancionál zmizel.

Postarali se o to místní Němci, kteří zinscenovali fingovanou loupež. V noci vnikli do místnosti, vypáčili skříň a knihu odnášeli říčním korytem Střely až ke skladišti pily, kde ji schovali. Iniciátorem této akce byl majitel továrny na výrobu klarinetů Hugo Liehm.

Následovala ostrá reakce ze strany československého státu, který Žlutický kancionál považoval za svoji národní památku. Město obsadila armáda a policisté, následovaly policejní kontroly a výslechy. Obyvatelstvo na to reagovalo jen posměchem. Bývalý starosta a městský tajemník skončili ještě s dalšími dvěma činiteli ve vyšetřovací vazbě. „Vzhledem k hrozícímu nervovému zhroucení jednoho ze zatčených bylo s těžkými srdci rozhodnuto navrátit knihu anonymním způsobem,“ uvedl ve své knize věnované Žlutickému kancionálu jeden z aktérů loupeže Hugo Liehm. V noci z 5. na 6. srpna 1919 tak hlídač výrobny marmelády objevil před vchodovými dveřmi ležet objemné zavazadlo. Když zjistil, že je v něm uložen kancionál, šel to ihned ohlásit na policii.

Kancionál byl druhý den převezen do Prahy a uložen v Národním muzeu. Městská rada Žlutic však proti tomu podala protest, řešilo se to až v parlamentu i přímo u tehdejšího sociálnědemokratického premiéra Vlastimila Tusara, který rozhodl, že se kancionál vrátí nazpět do Žlutic.

Náměstí ve Žluticích po 2. světové válce

Další, ještě větší drama se kolem kancionálu strhlo po Mnichovské dohodě v roce 1938, kdy byly Sudety připojeny k Německu. Kniha tou dobou byla uložena v domě č. 1 na Velkém náměstí, kde v přízemí sídlil také obecní soud a věznice. Jejím správcem byl jistý Václav Karásek z Manětína, jenž se rozhodl, že kancionál Němcům v žádném případě nenechá. V noci ze 4. na 5. října 1938, jen pár hodin před příjezdem německých vojsk, vypáčil dveře do muzea, knihu vzal a uschoval u sebe. Kontaktoval pak českou policii v Manětíně a požádal, aby mu přijeli na pomoc, ti se ale dlouze rozmýšleli, a tak Karásek vsedl na kolo i s 30 kilogramů těžkou knihou! Nakonec mu vojáci z Manětína přijeli osobním autem naproti, tlustou bichli naložili a dovezli do Plzně. Odtud byla tajně přepravena do Prahy a předána do rukou hlavního archiváře města Prahy Dr. Václava Vojtíška.

Jásot a hajlování provázelo příjezd Wehrmachtu do Sudet začátkem října 1938.

Mezitím do Žlutic triumfálně vpochodovalo německé vojsko, které žlutičtí Němci vítají s jásotem a vyzváněním zvonů. Představitelé města v čele se starostou Liehmem vedou německé vojáky také do muzea, aby jim ukázali žlutický klenot. Tam však zažijí šok i potupu – kancionál je pryč!

Němci považují zmizení kancionálu za neslýchanou loupež německého majetku a porušení Mnichovské dohody. O případ se začnou zajímat i nacistické špičky včetně samotného Adolfa Hitlera a dokonce je kvůli tomu narychlo svolána i mezinárodní komise pro škody. Do pátrání se aktivně zapojí žlutický starosta Hugo Liehm. Stopa ho zavede do Manětína. Tam v jedné hospodě přátelsky poklábosí s manětínskými vojáky a ti mu z hlouposti všechno vyzradí. Dr. Vojtíšek mu ale knihu nechce jen tak vydat, ani když mu Liehm ukáže dopis od Hitlera, který v něm vyjadřuje potěšení nad vypátráním odcizeného kancionálu. „V tom dopise ale nestojí rozkaz, abych knihu vydal,“ vzdoruje archivář. Liehm nato telefonuje K. H. Frankovi a teprve když dostane apel přímo z české vlády, Vojtíšek knihu vydává.

Takhle tlustou knihu vezl Václav Karásek na kole.

Vzápětí nato nacisté zatknou Karáska, obviní ho z velezrady a odvezou do Pankrácké věznice. Karásek při výslechu srdnatě zapírá a nemíní v žádném případě prozradit, kde se kancionál nachází. Netuší, že byl českými spoluobčany vyzrazen a gestapo tak už stejně všechno ví. Skončí pak v koncentračním táboře, který sice přežije, ale s těžce podlomeným zdravím.

Žlutický kancionál se vrací do Žlutic, kde v pořádku přečká válku. Nutno dodat, že kdyby zůstal v pražském archivu, který tehdy sídlil na Staroměstské radnici, kdo ví, zda by dnes vůbec existoval. V době Pražského povstání v květnu 1945 byla právě tato část radnice zcela zničena. Jenže ani ve Žluticích, odkud byli po válce odsunuti sudetští Němci, nepobude natrvalo. V roce 1978 ho městská rada daruje Památníku národního písemnictví v Praze. Ve žlutickém muzeu je tak dnes k vidění „jen“ její velmi zdařilá faksimile. Žlutičtí si však přejí, aby se jim originál vrátil nazpět.  

V roce 2008 zapůjčil Památník národního písemnictví žlutickému muzeu na dva dny kancionál u příležitosti 450. výročí jeho vzniku.

user-avatar

Irena Gruberová

26. 03. 2015 | 07:15

> ExtraStory   |   Inzerce