Namibijské dívky v Bartošovicích, 1987

Namibijské dívky v Bartošovicích, 1987 | zdroj: Archiv MK, M. Hronová


Československo v roce 1985 přijalo děti z Namibie, humanitární pomoc se však neosvědčila

TÉMATA: afrika | namibie | afričané | československo | uprchlíci | válka | normalizace | humanitární pomoc

user-avatar

Václav Pokorný

12. 09. 2019 | 13:00

V roce 1985 bylo z utečeneckých táborů v jižní Angole odesláno 56 namibijských dětí do Československa. Tyto děti u nás vyrůstaly několik let a absolvovaly zde podstatnou část základní školní docházky. Po získání nezávislosti byly na vyžádání namibijské strany přepraveny zpět. Návrat do rodné Afriky však řada z nich nezvládla.

V 80. letech minulého století zuřil v Namibii, zemi na jihu Afriky, ozbrojený boj za nezávislost na Jihoafrické republice, která toto území spravovala. Hlavní silou v třináctiletém boji byla organizace pro osvobození jihozápadní Afriky (SWAPO), která měla v jižní části sousední Angolské lidové republiky zřízeny své povstalecké základny. Kvůli bojům v samotné Namibii uprchlo mnoho jejich obyvatel do Angoly, kde v té době vznikly desítky uprchlických táborů, v nichž vyrůstalo či se přímo narodilo mnoho dětí. 

Je nutné ještě připomenout, že SWAPO mělo v té době podporu zemí východního bloku včetně komunistického Československa, které hnutí dodávaly zbraně a školily bojovníky. Součástí této spolupráce bylo i rozhodnutí o budoucnosti vybraných dětí. Jednalo se o děti mladšího školního věku, kterým se mělo zajistit nejen dostatečné vzdělání, ale především ochrana před leteckými útoky Jihoafrické republiky nebo pozemními výpady jiných nepřátelských skupin. Stovky malých Namibijců tak kvůli výchově a vzdělání skončili například ve východním Německu či na Kubě. Šestapadesát z nich se v roce 1985 dostalo i do tehdejšího Československa. 

Archivní snímek namibijských dětí z roku 1986.

Děti byly ubytovány nejdříve v Bartošovicích a školu navštěvovaly v Novém Jičíně. Po dokončení rekonstrukce bylo všech 56 dětí přesunuto do základní internátní školy v Prachaticích, jež byla ve správě Okresního národního výboru. Výuka probíhala v českém jazyce a hlavním úkolem bylo zajistit, aby děti v co nejkratší době po příjezdu dosáhly určité jazykové úrovně. Dalším cílem bylo seznámit je s kulturními, historickými a revolučními tradicemi svého národa, aby neztratily pocit sounáležitosti ke své vlasti. 

Cílem SWAPO bylo sdružovat děti v internátu. Ve skutečnosti se však namibijské děti začaly intenzívně stýkat s českými vrstevníky a jejich hlavním dorozumívacím jazykem se stala čeština. Po získání nezávislosti Namibie v roce 1990, SWAPO požádalo Československo o urychlené vydání dětí do vlasti. Ty se po složitých diplomatických jednáních na podzim roku 1991 vrátily do Namibie. 

O osudy těchto dětí se začala v roce 2000 zabývat afrikanistka a antropoložka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 2017 se poprvé vydala na terénní výzkum do Namibie. „Příjezd byl neuvěřitelný, přijali mě s otevřenou náručí. Byla jsem symbolem všeho, co milují. Ta důvěra, která se s respondentem navazuje při výzkumu dlouhé týdny i měsíce, byla okamžitá,“ popisuje vědkyně. Podařilo se jí zkontaktovat a zmapovat osudy 38 dnešních čtyřicátníků. 

Repatriace namibijských dětí z Prachatic do Namibie, 1991.

Ve většině případů ale nešlo o příběhy s happy-endem. „Bylo to různé. Někteří rodiče, tedy matky, protože otcové buď padli v boji, nebo byli neznámí, byli vysokými hodnostáři ve vládnoucí straně a ty děti pak měly cestičku vyšlapanou. Těch ale bylo minimum. Většina žila v těžkých životních podmínkách, ve slumech, v plechových boudách bez pitné vody na hranici chudoby,“ popisovala Mildnerová. Vzpomínala například na mladou ženu žijící ve stanu, která ale do dneška schovává pomačkané vysvědčení se samými jedničkami z Prachatic. Návrat do Namibie byl totiž pro prachatické děti velmi těžký – byly rozmístěny ke svým či adoptivním rodinám po celé zemi, mnozí z nich se ocitli na zaostalém venkově bez elektřiny. Některé rodiny tehdy třináctileté dívky, které se staly s evropským vzděláním žádaným zbožím, ihned „provdaly“.

„Mnozí měli velké psychické potíže, neznali místní jazyk, ani angličtinu, takže měli problém se vůbec začlenit do tamního vzdělávacího systému, z části z nich se stali bezdomovci, dostali se na samé dno, někteří propadli alkoholu nebo drogám. Všichni prožívali těžké stavy kulturního vykořenění a samoty a bezmoci,“ vysvětlila pro web zurnal.upol.cz Mildnerová.

Ze studie Kateřiny Mildnerové tak vyplynulo, že až na některé výjimky se tehdejší sociální experiment s africkými dětmi nevydařil, ale naopak zanechal šrámy na jejich duši do konce života.



user-avatar

Václav Pokorný

12. 09. 2019 | 13:00

> ExtraStory   |   Inzerce