Britští vojáci při konzumaci teplé stravy během Bitvy na Sommě v říjnu 1916 | zdroj: www.iwm.org.uk


Co jedli vojáci v zákopech první světové války? Konzervy, sušenky a někdy i pečené krysy!

„Armádní strava byla jednotvárná. Obvykle bylo hovězí v konzervě. Pořád jsme měli hlad. Často jsme dostali jen ráno krajíc chleba, bez másla nebo džemu, a tvrdé sušenky k čaji. Ty byly tak tvrdé, že jste je museli položit na tvrdou plochu a praštit do nich kamenem nebo něčím podobným. Někdy, když nedorazila pitná voda, jsme museli převařovat dešťovou vodu z děr po granátech.“

user-avatar

Jan Kyzlink

23. 09. 2014 | 08:33

Sušenky Huntley & Palmers byly každodenní součástí stravy běžného vojáka, kteří si ale na nich mohli vylámat zuby, jak byly tvrdé.

Tolik citace z Deníku britského vojáka z roku 1915. Žádná sláva, řekli byste, jenže britská armáda byla co do potravin jednou z nejlépe zásobovaných a mnoho vojáků se mělo za války lépe než kdykoli předtím!

Britský voják jedl maso denně, což bylo pro dělníka něco naprosto nepředstavitelného. Velení britských ozbrojených sil si bylo dobře vědomo toho, jak je pro vojáky stravování důležité. Denní přísun jídla tak musel dosahovat 4 600 kalorií, což bylo o 1 200 kalorií více, než kolik si mohli dopřát pracující na Britských ostrovech.

Konzervy Maconochie byly kulinářským postrachem snad každého britského vojáka.

Na začátku války dostávali vojáci skoro půl kila masa denně, k tomu stejné množství chleba a skoro čtvrt kila zeleniny. Ohled se bral i na vegetariány, kteří místo masa dostávali navíc mléko a třtinový cukr.

Do roku 1918 posílala Británie svým vojákům na západní frontu celkem 30 milionů kilogramů masa měsíčně! Od roku 1917 se však příděly jídla zmenšovaly a čerstvé maso bylo většinou nahrazováno hovězím v konzervách,  kterému se říkalo Maconochie podle potravinářské firmy ze skotského Aberdeenu, která je vyráběla. O jejich kvalitě vypovídají hlášky vojáků, kteří výrobu těchto konzerv prohlásili za válečný zločin. Z takové stravy jim často bývalo těžko od žaludku. Směňovali proto konzervy za čerstvé potraviny s okolními zemědělci.

Italská žena pomáhá britským vojákům oškubat krůty k Vánocům.

Britský voják však byl na rozdíl od toho německého nebo rakousko-uherského poměrně hýčkán. Měl denně nárok na tabák i na rum, od nějž se očekávalo, že pomůže  vojákům zvednout bojovou morálku a vyrovnat se s každodenním válečným stresem. Občas dostali i nějakou tu čokoládu a trochu sýra. Samozřejmostí byl také vodnatý čaj, který se do bojových linií transportoval v plechovkách od benzinu. Sytost vojáků navíc jistili jejich příbuzní, kteří jim na frontu posílali balíčky s jídlem.

Nádoby s rumem s iniciálami S.R.D., které si vojáci vykládali jako "Soon Runs Dry" (brzy vyschne).

Na počátku války se neměli špatně ani ruští vojáci. Podle předpisů jejich denní dávka činila 0,3 kg masa, 1,2 kg chleba, 0,25 kg zeleniny, 40 g tuku, 60 g cukru a k tomu neomezené množství čaje! Veškeré potraviny byly získávány z ruského venkova a zvláště na Ukrajině jich bylo vykupováno dostatečné množství v prvotřídní kvalitě. Nutno ovšem dodat, že nemalá část tohoto proviantu byla důstojníky a vojáky zásobovacích jednotek rozkrádána a z tohoto důvodu byla reálná stravovací dávka nižší než ta předpisová.

Várnice na přepravu teplého jídla z polní kuchyně do zákopů.

Ačkoli polní kuchyně byly zřizovány hned vedle zákopů, dopravit teplé jídlo vojákům, kteří bojovali v předních liniích, bylo dost obtížné. Ti pak byli doslova závislí na konzervách či sušenkách, které si kvůli jejich tvrdosti museli máčet v čaji nebo ve vodě.

Ešus britského vojáka – nepostradatelná součást vojenské výbavy.

Ještě hůř se vedlo českým vojákům bojujícím na Piavě v Itálii. O jejich utrpení vypovídají i dochované vzpomínky řady přímých pamětníků, jako například Jana Baláta ze vsi Nenkovice. „Byli v bahně v zákopech, jídlo za 4 dny, špína, hygiena nulová, vykonávali tělesnou potřebu do jámy v zákopu, jedli pečené krysy a citrony. Ani chleba nebyl mání,“ uvedl Balátův pravnuk Bohumil.

Někdy nezbývalo než si v zákopech upéct krysy.

Uskromnit se za války však museli do značné míry také civilisté, jimž stát stanovil směšně nízké příděly potravin. V každé vsi se muselo armádě odevzdávat předepsané množství obilí a dobytka. „Naši lidé dali obyčejně, co mohli, ale všichni cítili, že to naši čeští lidé nebudou jísti, protože to šlo do Německa. Němečtí lidé a vojáci nikdy nezkusili tolik hladu jako rakouští a lidé v českých zemích,“ stojí doslova psáno v kronice obce Poděšín.

Recept uvedený na vojenské pohlednici z roku 1915 mluví za vše.

 

> ExtraStory   |   Inzerce

témata

Komentáře ( )

user-avatar

Jan Kyzlink

23. 09. 2014 | 08:33