Kromlech Almendres nedaleko Guadalupe je největším souborem menhirů na Pyrenejském poloostrově.

Kromlech Almendres nedaleko Guadalupe je největším souborem menhirů na Pyrenejském poloostrově. | zdroj: humansarefree.com


Dolmeny v Portugalsku měly stavět tajemné ženy Mouras Encantadas

TÉMATA: portugalsko | dolmeny | megality | bohyně | neolit

user-avatar

Tyrion

24. 08. 2015 | 11:37

Někdy mezi 5. až 4. tisíciletím před naším letopočtem se v západní Evropě vynořily monumentální stavby z neopracovaných kamenů, které nazýváme megality. Vědcům se dodnes nepodařilo zjistit, která lidská rasa či etnická skupina je stavěla a proč. V letech 2000 až 1850 před naším letopočtem megalitická kultura pak stejně záhadně zmizela. Podle starodávných mýtů jejich stavitelkami byly nadpřirozené ženské bytosti. V Portugalsku, kde stojí nejstarší dolmeny, se těmto ženám říkalo Mouras Encantadas.

Lidovým bájím a pověstem, které vyprávějí o údajných stavitelkách portugalských dolmenů, se loni důkladně ve své diplomové práci věnovala finská archeoložka Henna Lindström z Helsinské univerzity. Shrnula v ní informace získané studiem mnoha mýtů z různých částí Evropy.

„Folklór tyto ženy představuje jako všemohoucné – mají věčný život, věčné mládí, věčnou krásu. Oplývají bohatstvím, moudrostí a vědomostmi, které předávají lidem. Velká část těchto znalostí souvisí s neolitickou revolucí. Mouras učily lidi příst, tkát, vyrábět sýr, vařit pivo, obdělávat půdu, chovat ovce, prasata a hovězí dobytek,“ uvádí ve své práci finská archeoložka. Upozorňuje na to, že portugalské mouras mají hodně společného s mnoha jinými evropskými bohyněmi, ať už jsou to řecké moiry, baskické mairu, severské norny nebo slovanské sudičky. Ty všechny drží ve svých rukou lidský osud a ani nejvyšší bůh Zeus nemohl jejich rozhodnutí zvrátit. Stejně jako sudičky, které známe i z českých pohádek, portugalské Mouras Encantadas spřádaly i přestřihovaly nit lidského života.

Paul Thumann: Tři sudičky

Tyto báje se v průběhu historie měnily a existovalo mnoho jejich verzí. Ty mladší spojují mouras s maurskými ženami, tedy muslimkami pocházejícími ze severní Afriky, jejichž úkolem bylo střežit poklady skryté v podzemí nebo v dolmenech. Podle jiných pověstí přebývaly jako obrovští hadi v palácích ze zlata a stříbra a čekaly, až je nějaký muž osvobodí polibkem, anebo tím, že se jimi nechá pozřít, přičemž bude stolicí vyloučen zpět do lidské podoby. To se však nikdy nezdařilo, a tak tyto ženy zůstaly smutné a z jejich slz se zrodily některé řeky a jezera.

Ty nejstarší legendy nic takového však nezmiňují a místo toho vyprávějí o bohyních žijících v podzemním světě jeskyní nebo v dolmenech, které nechtěly od lidí nic než jen trochu mléka, na němž závisely. Opatrovaly poklady a z vlastní vůle se přeměňovaly v kozy, býky nebo hady. Lidi vystavovaly morálním zkouškám. A pokud obstály, odvděčily se jim. V opačném případě uměly být kruté. „Porušit slib daný mouras mohlo vést ke smrti,“ uvedla Lindström.

John Strudwick: Sudičky (1885)

V jiných pověstech, které Lindström načerpala z portugalských zdrojů, zapisovaných od druhé poloviny 19. století, lidé tyto tajemné ženy vyhledávali v poledne nebo o půlnoci či uprostřed léta, aby je požádali o pomoc v případě nemoci, neplodnosti či neštěstí v lásce. Mouras vždy před poskytnutím pomoci nechaly prosebníky projít morálním testem.

Je tu ještě jiná kategorie mýtů, v nichž se mouras lidem zjevují v okamžiku blížící se smrti nebo těžkého porodu, o jehož výsledku – tedy zda dítě či rodička přežijí – samy rozhodovaly.

Fornos de Algodres (tady prý mouras hnětly těsto na chleba)

O mouras se také říká, že svět obývaly dávno před lidmi. Když lidstvo přišlo na Zemi, mouras vystupovaly jako nositelky vyspělejší kultury. Naučily lidi farmaření i chovu dobytka, námořní navigaci i kovářství.

Finská archeoložka rovněž zmiňuje skupinu mýtů, podle nichž mouras „přišly do oblasti na úsvitu věků a utvářely ji – její kopce, údolí, řeky, dolmeny, menhiry i červené malby na skalách. Daly život dětem, které se možná staly předky komunity, která si tyto legendy vyprávěla. „Co bylo před tím,“ ptá se Lindström. "Ženské božstvo, které samo bylo krajinou a z něhož vše živé vzešlo a do nějž se v cyklu života zase vrátí? Možná.“

Dolmen v Alentejo

Umění a symboly v portugalských dolmenech, stejně jako jejich orientace směrem k vycházejícímu slunci nebo úplňku během rovnodennosti vypovídají také o víře jejich stavitelů ve znovuzrozování. Tyto stavby se tak samy o sobě mohly stát lidem, ať těm živým, mrtvým či ještě nezrozeným, průvodcem na jejich cestě mezi životem a smrtí, mezi Zemí a podsvětím.  

Megalitické stavby zajisté sloužily pro pohřbívání a smuteční obřady, ale je velmi pravděpodobné, že to nebyla jejich jediná, a možná ani ne hlavní funkce. Pravděpodobně plnily stejnou úlohu jako dnešní kostely, tedy  jako jakási spirituální centra, kde se celá komunita scházela, aby společně oslavila významné dny a události, řešila problémy, urovnávala spory a upevňovala pospolitost.

Tradice to byla tak silná, že se počátkem středověku staly megality trnem v očích katolické církvi a křesťanských panovníků, kteří je spojovali s pohanstvím. Zakazovali proto lidem, aby se v nich shromažďovali, a pro jistotu je i ničili, případně na jejich místě vztyčovali své vlastní svatostánky či křesťanské symboly. Nicméně tajemné ženské bohyně přežily v místních pověstech, předávaných ústně z generaci na generaci. Jejich skrytý smysl je však pro dnešního člověka těžké pochopit, a tak mu znějí jen jako pohádka než jako ozvěna dávnověku a nadpřirozených světů.  

user-avatar

Tyrion

24. 08. 2015 | 11:37

> ExtraStory   |   Inzerce