Karel Höger v roli Ing. Prokopa ve filmu natočeném  podle románu Karla Čapka Krakatit (1948)

Karel Höger v roli Ing. Prokopa ve filmu natočeném podle románu Karla Čapka Krakatit (1948) | zdroj: mesto-slavicin.cz


Dvojí život herce Karla Högera za protektorátu: Naoko hajloval, ale potají byl v odboji

TÉMATA: herci | češi | československo | odboj | druhá světová válka | karel hoger

user-avatar

Blondie

9. 01. 2015 | 08:59

Český herec Karel Höger býval kvůli pár dobovým fotografiím neprávem považován za symbol kolaborace s totalitními režimy. Měl jen smůlu, že se při nucených manifestacích dostal vždy do hledáčků fotoaparátů a kamer a to pak stačilo, aby byl některými označen za kolaboranta. Ve skutečnosti bylo vše jinak.

Karel Höger vedl v době německé okupace dvojí život. Jeden na jevišti a před filmovými kamerami a ten druhý takříkajíc v podzemí, když spolupracoval s protinacistickým odbojem. Po válce mu však bylo vyčítáno, že 24. 6. 1942 spolu s dalšími herci a umělci manifestačně odsoudil atentát na Reinharda Heydricha a přísahal v Národním divadle věrnost Třetí říši. Navíc byl zachycen na fotografii, jak stojí kousek vedle od Lídy Baarové a zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí. Tenhle snímek ještě po 60 letech některým médiím posloužil jako důkaz o Högerově loajalitě k nacismu. Přitom Höger proti nacismu bojoval a řadě lidí za války pomohl, jenže se s tím nikde nechlubil.

Höger samozřejmě nebyl jediný, kdo se manifestace v Národním divadle tehdy zúčastnil. Spolu s ním tam tehdy byla většina filmových a divadelních hvězd té doby, dohromady se jich sešlo 1 800, mezi nimi i Anna Letenská, kterou gestapo krátce poté za protinacistickou činnost popravilo.

Hajlující umělci v Národním divadle

Jak Högerův blízký přítel herec Luděk Munzar upozornil, kdo by odmítl přijít, šel by do koncentráku. V ten den nacisté vypálili vesnici Ležáky a od atentátu na Heydricha poslali na smrt už 695 lidí, což dělalo 25 poprav denně! „A tenhle průměr se měl brzy zvednout na sedmdesát. Byl to teror a je obtížné se do toho ponořit. Jak se říká v talmundu, nesuď člověka, když jsi nebyl na jeho místě,“ upozornil před časem reportér Stanislav Motl, který se touto kauzou zabýval ve svém pořadu Stopy, fakta, tajemství.

Protože se Karel Höger po válce na rozdíl od mnoha jiných takzvaných hurá odbojářů svou odbojovou činností nijak nechlubil, nebyl nikdy oslavován jako antifašistický hrdina. Našly se však důkazy, jako například zpráva z ministerstva národní obrany z června roku 1945, které dokládají hercovy poměrně široké odbojové aktivity. Po celou dobu války pomáhal vězňům z koncentračních táborů i jejich rodinám, před gestapem ukrýval spisovatele Františka Kožíka. Finančně podporoval nejmenovaného moravského partyzána, parašutistu. Uschoval u sebe šperky, šatstvo i doklady jedné židovky, které se měly podle německých zákonů odevzdat nacistům. V době, kdy židé byli vyloučeni na samý okraj společnosti, Höger klidně na ulici doprovázel židovskou dívku, která byla označena žlutou hvězdou. V jednom případě dokonce tajně vnikl do terezínského ghetta. Kdyby se na to tenkrát přišlo, hrozilo by mu vězení, v horším případě i smrt, jak ostatně potkalo mnohé, kteří terezínským vězňům zprostředkovávali styk s příbuznými a okolním světem. Jako nezvaného hosta jej mohli nacističtí věznitelé okamžitě zařadit do některého z transportů, které se z Terezína do vyhlazovacích táborů na Východě vypravovaly takřka denně.

Höger tak neustále balancoval na hranici života a smrti. Pozoruhodná je i jeho zpravodajská činnost. Pod krycím jménem Kolanda 036 a Eva 036 přivážel z Prahy na Moravu šifrované zprávy spojce číslo 13, což byla krásná a statečná poručice Julie Táborská ze Zlína-Malenovic. Nic však nenasvědčuje tomu, že by to Höger dělal z lásky k ní, zřejmě byli jen přátelé. „Julie žila v ilegálních bytech a žádné náznaky intimního vztahu mezi nimi jsem nezjistil. Dopisy, které mu psala, byly střízlivé a různě ho v nich úkolovala. V té době byl Höger svobodný a žil s maminkou. I ta musela být do jeho činnosti zasvěcená, neboť z Juliiných dopisů vyplývá, že maminku znala. On vlastně neváhal pro svou zemi riskovat i život matky, kterou měl velmi rád,“ uvedl Stanislav Motl.

Záhadou je, že Höger o svých aktivitách nemluvil nikdy ani s nejbližšími přáteli, ani se svou vlastní ženou. Některé dokumenty předložil, až když mu po roce 1948 komunisté na dva roky zakázali filmovat, neboť historickou manifestaci z 25. února 1948 na Staroměstském náměstí označil za "shromáždění demagogů“.

„Přišlo mu nevhodné se zmiňovat, že někomu pomáhal, protože někteří lidé za války trpěli víc než on. Jemu stačil ten pocit, že za sebe něco udělal. On své svědomí vždy zpytoval, jestli někomu neublížil, jestli se choval k lidem vždycky dobře,“ vysvětlovala před pár lety hercovy motivy jeho druhá manželka Eva Högerová.

Karel Höger při podpisu Anticharty

Ironií osudu je, že Karla Högera potkala krátce před smrtí podobná situace jako za protektorátu. 28. ledna 1977 byl spolu s dalšími herci a osobnostmi kulturního života „pozván“ do Národního divadla k podpisu tzv. Anticharty a musel tentokrát manifestovat podporu komunistickému režimu. Přítomny byly i televizní kamery, které pečlivě snímaly tváře populárních osobností. Karel Höger seděl spolu s dalšími oblíbenými herci v čelních řadách hlediště. Odmítnutím podpisu by riskoval ztrátu zaměstnání. O čtyři měsíce však sám podal z Národního divadla výpověď na protest proti propuštění své kolegyně, herečky Vlasty Fabiánové. Na druhý den, 4. května 1977, zemřel na srdeční záchvat.

Byl slušný,“ shrnul jedním slovem hercovu povahu Luděk Munzar, jenž ty, co Karla Högera nazývali kolaborantem, označil za hlupáky. 

user-avatar

Blondie

9. 01. 2015 | 08:59

> ExtraStory   |   Inzerce