Fotka vyhladovělé holčičky a číhajícího supa dojímá dodnes. Její autor spáchal brzy po vyfocení sebevraždu

Zesláblá holčička odpočívala cestou ke středisku, kde měla dostat potravu, když k ní přiletěl sup. Postavil se pár metrů za ni a čekal, až zemře, aby ji mohl sníst. Hrůzné podívané si všiml Kevin Carter, pro něhož představovala dobrý materiál pro snímek.

K supovi se neslyšně přiblížil a vyčkával na vhodný okamžik. Trvalo asi dvacet minut, než se pták dostal k dívce dostatečně blízko a Carter stiskl spoušť. Poté supa od dítěte odehnal.

Fotografii prodal novinám The New York Times. Ihned po jejím publikování 26. března 1993 následovala lavina dopisů. Čtenáři chtěli vědět, zda holčička přežila. Ještě více jich ale kritizovalo fotografa, který měl podle nich ihned nechat focení a nebohému dítěti pomoct.

"Muž, který si přizpůsobuje objektiv, aby dobře zachytil její utrpení, je predátor stejně jako sup," napsal kupříkladu deník St. Petersburg Times. Carter se všem nařčením bránil a vysvětloval, že kvůli možnosti nákazy lidé odjinud nemají na nikoho sahat. Dívce tedy nemohl pomoci například tím, že by ji v náručí odnesl ke zdroji potravy. Později však svého chování přece jenom litoval. A nepomohla ani Pulitzerova cena, kterou za snímek v roce 1994 získal.

Carter viděl na svých cestách příliš mnoho utrpení a záležitost s malou dívkou, jako by byla poslední kapkou. Kvůli své depresi se v červenci stejného roku zavřel do auta a pustil si do něj oxid uhelnatý. Na rozloučenou napsal: "Je mi to opravdu moc líto. Bolest v životě převažuje radost až do momentu, kdy už žádná radost neexistuje. Jsem v depresi. Bez telefonu. Peněz na nájem. Peněz na alimenty. Peněz na dluhy. Peněz! Straší mě živoucí vzpomínky na zabíjení, mrtvá těla, vztek, bolest. Na hladovějící a zraněné děti, střílející šílence, policii, popravčí. Odešel jsem se připojit ke Kenovi (zastřelený kolega Ken Oosterbroek, pozn. redakce), pokud budu mít to štěstí."