„Pohled do hlediště kina Praha nás rázem přesvědčí o neobvyklém představení ‒ všichni diváci mají speciální brýle, kterými sledují nezvyklou podívanou.“ Časopis Kino, 1955.

„Pohled do hlediště kina Praha nás rázem přesvědčí o neobvyklém představení ‒ všichni diváci mají speciální brýle, kterými sledují nezvyklou podívanou.“ Časopis Kino, 1955. | zdroj: padesatky.info


Hit 50. let: Plastické kino v Praze

TÉMATA: československo | praha | kino | kinematografie | film | technologie | 50. léta

user-avatar

Václav Pokorný

8. 01. 2020 | 10:00

V roce 1955 se po téměř dvaceti letech v Praze opět veřejně promítaly stereoskopické filmy. V adaptovaném sále kina Praha si návštěvníci půjčovali plastové brýle s polarizačními filtry, aby mohli sledovat „plastické“ záběry z první spartakiády, revolučního baletu nebo prvomájového průvodu.

Stereoskopický efekt byl znám už koncem 19. století. Tento anaglyfový princip si v roce 1895 nechal patentovat Louis Ducos du Hauron. V té době byl hojně využíván, například v prostorových pohlednicích prohlížených pomocí speciálních kukátek, ale s rozvojem filmu se filmaři pokoušeli dostat iluzi prostoru i do pohyblivých obrázků. První anaglyfový hraný film Síla lásky (The Power of Love) měl premiéru v roce 1922 v Hollywoodu. Tento film byl  promítán dvěma projektory. 

Anaglyf je jedna ze stereoskopických technik, která umožňuje uživateli prostorově vnímat obrazy, fotografie, grafy, filmy a podobná grafická díla. Tato poměrně dlouho známá metoda využívá rozložení obrazů pro levé a pravé oko na barevné složky (obvykle modrozelenou a červenou).

Tyto rané 3D filmy využívaly technologii označovanou jako plasticony nebo plastigramy. Poté byl v roce 1936 natočen experimentální film řady Audioscopiks pro americkou společnost Metro Goldwyn Mayer na základě červeno-zeleného anaglyfového principu. Tento osmiminutový film demonstroval rozložení obrazu na dvě barevné složky pro levé a pravé oko a ukázal několik vzájemně nesouvisejících akcí, které z hloubky obrazového pole směřovaly přímo k divákovi. 

Na konci roku 1936 mohli tento experimentální snímek zhlédnout také diváci pražských a brněnských kin za pomoci papírových polarizačních brýlí. 

Kino Praha bude změněno v plastické kino. Snímek z časopisu Kino, ročník 10, č. 11, s. 172.

Po druhé světové válce byla prostorové projekci v Československu věnována značná pozornost. O zřízení prvního stálého stereoskopického kina se začalo jednat v roce 1954. Nebyla však kvůli tomu postavena nová budova, ale adaptováno kino Praha na Václavském náměstí. Původně němý biograf, který zahájil provoz v listopadu 1928, byl vybrán kvůli vhodné pozici v centru města, poměrně malé rozloze sálu (o ploše 345 m2 se 428 sedadly) a také proto, že neměl balkony, z nichž by bylo nemožné stereoskopickou projekci sledovat. Během úprav, jejichž podstatná část probíhala v dubnu a v květnu 1955, byl provoz přerušen a nad vchodem se objevil transparent s upozorněním, že kino Praha bude změněno v plastické kino.

Projekční kabina byla vybavena jak na promítání československého jednopásového systému (dva obrazy vedle sebe na jednom 35mm filmu), tak na sovětský dvoupásový systém (každý obrazový filmový pás měl svou vlastní promítačku). Diváci používali pro sledování plastové brýle (kino jich mělo v zásobě 9000 ks ve třech velikostech), které byly po vrácení dezinfikovány. 

Nicméně ani tato pozoruhodná technická novinka neustála odliv diváků a nástup televize, takže místo původně plánovaného vybudování několika dalších stereoskopických kin v různých městech skončila po necelém roce i pražská prostorová projekce a kino se vrátilo k běžnému 2D programu. Na IMAX, Avatara a další 3D promítání si tak lidé u nás museli ještě pár desítek let počkat.

user-avatar

Václav Pokorný

8. 01. 2020 | 10:00

Zavří­t reklamu