Karel Kukal se po únoru 1948 se aktivně účastnil třetího odboje. Skončil ve vězení, ze kterého se pokusil utéct.

Karel Kukal se po únoru 1948 se aktivně účastnil třetího odboje. Skončil ve vězení, ze kterého se pokusil utéct. | zdroj: www.pametnaroda.cz


Hromadný útěk z komunistického lágru: Karel Kukal byl dopaden a jen o vlásek unikl smrti

TÉMATA: protikomunistický odboj | československo | pracovní tábory

user-avatar

Václav Pokorný

26. 02. 2018 | 18:45

Karel Kukal se v roce 1948 zapojil do protikomunistického odboje. S dalšími členy mládežnické organizace Národně socialistické strany vydávali časopis, rozšiřovali letáky a bílé lístky před volbami v roce 1948. Po komunistickém puči v roce 1948 byl zatčen a odsouzen na sedm let s výkonem trestu v jáchymovských uranových dolech. Zapojil se do hromadného útěku vězňů, byl však dopaden. S trestem 25 roků mohl mluvit o štěstí, na ostatní totiž čekala smrt.

Karel Kukal se narodil roku 1927 v Praze v rodině obchodníka a studoval na gymnáziu. Po roce 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany, která si získala jeho sympatie svým protitotalitním postojem. Sedmičlenná skupina mladých lidí začala tisknout ilegální časopis Za svobodu a účastnila se různých demonstrací. Riziko jejich zatčení existovalo již od počátku jejich činnosti, ale masové zátahy začaly až v roce 1949. Po vyzrazení skupiny byl Kukal zatčen a krutě vyslýchán.

“Při výsleších mne mlátili opravdu hodně, bylo to na tzv. Pražské čtyřce v Bartolomějské ulici. Můj referent se jmenoval Janoušek. Když mu při boxování docházely síly, měl na pomoc řeznického tovaryše. Byli jsme zařazeni do monstrprocesu Milana Choce, který prý spáchal atentát na komunistu – majora Schramma. Před soudem stála naše sedmičlenná skupina. O našem odsouzení nemohlo být pochyb,” uvedl Karel Kukal pro projekt Příběhy 20. stoletíPracovní tábor v Horním Slavkov

Kukala odsoudili k sedmiletému žaláři za spolčování proti republice. Byl převezen k výkonu trestu do jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova.

Od samého začátku se zabýval myšlenkou jak z komunistického lágru uprchnout. Na šachtě se seznámil s několika vězni, bývalými partyzány či agenty ze Západu, kteří měli podobné úmysly. Podrobnosti si domluvili na jedné nedělní noční směně, kdy nebývalo tolik dozorců. Příležitost k útěku se  naskytla 15. října 1951.  

„Byla noční směna, kde není těch strážců tolik, jenom asi tři. Nás bylo jedenáct, dohodli jsme se, že budeme předstírat poruchu u čerpadla vody. Hlásili jsme, že si to musíme jít spravit, to byla samozřejmě záminka. Tři hoši s tím vyfárali nahoru, jeden bachař s nimi šel nahoru do dílny, tam ho zezadu praštili a odzbrojili. Pak už se zbraní šli zpátky k šachtě. Tam byl jeden nováček, takový horlivý bachař, měl na zádech na kožichu samopal. Úlehla na něj mířil, aby dal ruce nahoru, on se snažil ze zad strhnout ten automat, tak ho postřelil. Zbývající bachaře jsme spustili klecí dolu do šachty a dali jsme se na útěk,” líčil Koukal. Karel Kukal

K útěku se přidal spoluvězeň Levinský, který do plánu celé akce nebyl zasvěcen a předstíral, že chce také utéct se skupinou. Po pár kilometrech se od nich ale oddělil a vrátil se zpět na šachtu, kde osvobodil dozorce. Hned nato bezpečnost spouští pátrací akci. Kvůli zradě ztrácí vězni náskok. Ráno pak nastává štvanice. Před prchajícími se objeví četník a spustí na ně střelbu.

“Já byl nejblíž a dostal jsem zásah do kolene. Kamarádům se podařilo prchat dále, já se snažil ránu obvázat ručníkem a odplazit se do obce. Moc to ale nešlo. Nechtěl jsem jim padnout do rukou živý, a tak jsem se pokusil oběsit na opasku. Pověsil jsem se na větev smrku, která ovšem byla suchá, praskla a pod mou vahou se utrhla. To už mě objevili a vlekli na četnickou stanici do Stanovic. Nešetřili přitom ranami a kopanci. V obci se pilně střílelo, několik našich se totiž opevnilo v barácích. Dál mě mlátili, dokud se neobjevil důstojník, který, když uviděl mé krvácející koleno, objednal doktora. Ten řekl, že musím do špitálu,” vypravuje Kukal. Lokalita pracovního tábora

Ze skupiny jedenácti vězňů, kteří z lágru utekli, byli všichni pochytáni či zastřeleni na útěku. Pět z nich bylo zastřeleno u obce Stanovice, dvěma se podařilo uprchnout, byli však později chyceni a nepřežili. Pět mrtvých a tři živé uprchlíky převezla bezpečnost do lágru, a to nejen pro výstrahu, ale také proto, aby pomohli identifikovat osoby, které ještě věděli o útěku. Přeživší uprchlíci Boris Volek a Ladislav Plšek pak v následném monstrprocesu dostali trest smrti a Karel Kukal a Zdeněk Štich byli jediní, kteří přežili, vyvázli „jen“ se zvýšenými tresty odnětí svobody.

Zdeněk Štich si z vyšetřování odnesl nervové zhroucení, ztrátu paměti a trvalou invaliditu. Karel Kukal byl po čtrnácti letech žalářů v roce 1962 propuštěn na amnestii. V roce 1968 emigroval do Švýcarska a svůj životní příběh věnovaný útěkům muklů z komunistického lágru v Horním Slavkově sepsal v knize Devět křížů. Zemřel 6. března 2016 ve věku 88 let jako poslední pamětník této události.

 

user-avatar

Václav Pokorný

26. 02. 2018 | 18:45

> ExtraStory   |   Inzerce