Snímek z filmu Já, Olga Hepnarová

Snímek z filmu Já, Olga Hepnarová | zdroj: www.bontonfilm.cz


Já, Olga Hepnarová: příběh o poslední popravené Češce sklidil úspěch na festivalu Berlinale

TÉMATA: kriminální případy | vraždy | zločiny | československo | filmy

user-avatar

Simona Knotková

13. 02. 2016 | 16:00

Český film Já, Olga Hepnarová odstartoval ve čtvrtek 11. února sekci Panorama na přehlídce Berlinale. Návštěvníci tradičního filmového festivalu tak mohli jako první zhlédnout příběh o vražedkyni, která se do dějin české kriminalistiky zapsala jako poslední popravená žena.

Případ Olgy Hepnarové nepřestává fascinovat ani po třiačtyřiceti letech. Od ostatních se totiž liší nejenom tím, že jeho hlavní aktérkou byla žena, ale také krutostí a provedením. Třiadvacetiletá Olga nasedla do nákladního automobilu, šlápla na plyn a namířila si to přímo na zastávku plnou lidí. Vše měla dlouho dopředu naplánované, ničeho nelitovala a ani na chvíli nepomyslela na to, že by mohla zapírat a říct, že jí třeba selhaly brzdy. Její čin měl být trestem pro všechny, pro společnost, která jí dle jejích slov zavrhla a působila jí utrpení.

V plánu měla prvně střelecký útok. Možností také bylo odpálení výbušniny. Obě možnosti se jí ale zdály obtížné k provedení. Hepnarová navíc chtěla mít jistotu, že se jí podaří zabít co největší počet lidí a bude odhalená. O jejím činu se měli dozvědět široko daleko. Zvítězilo přejetí Pragou RN. Když přijížděla na tramvajovou zastávku na Strossmayerově náměstí v Praze, bylo tam toho času kolem třiceti lidi. Tři z nich po útoku automobilem zemřeli okamžitě, pět svým zraněním podlehlo později.

Masakr na zastávce tramvaje

Během následného trestního řízení se snažili obhájce i matka Olgy trest všelijak snížit, popřípadě vyprosit milost. O konečném rozsudku bylo však již rozhodnuto v den vraždy. Hepnarová odmítala spolupracovat s obhájcem a stále trvala na definitivní vině. Kdyby začala bojovat ve svůj prospěch, její čin by ztratil cenu. Chtěla, aby ji společnost viděla jako nemilosrdnou mstitelku, a nestála o žádný soucit. 6. dubna 1974 si od Městského soudu tedy vyslechla rozsudek a ten zněl – trest smrti.

I kvůli její neochotě spolupracovat dnes ani nemůžeme s jistotou říct, zda za jejím činem nestála duševní choroba. Sama Olga to ovšem popírala a trvala na tom, že věděla, co dělala. Prezentovala se jako oběť společnosti, nikoliv možné psychické poruchy, a rozhodla se, že společnost tedy i po svém potrestá.

Jedna z obětí vraždy

Její vražda je pochopitelně neomluvitelná. Na stranu druhou prostředí, v němž Hepnarová vyrůstala, konejšivé zrovna nebylo a nelze se moc divit, že ženu dohnalo na pokraj šílenství a nenávisti. Už od svého mladého věku byla dle svých tvrzení šikanována a ponižována, a to jak v kruhu svých blízkých, tak ve škole. Jejímu stavu nijak nepomáhala ani nevyjasněná sexuální orientace. Netřeba asi zmiňovat, jak se musela cítit homosexuální žena v období totality.

„Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.“  (Z dopisu O. Hepnarové ze dne 7. 7. 1973)

Z takového úhlu pohledu film Já, Olga Hepnarová nazírají i zahraniční média. Hepnarovou vnímají spíše jako osamocenou a vyloučenou ženu, kterou životní okolnosti dohnaly k zoufalému činu, než jako bezcitnou vražedkyni. „Studie utrpení a následků sociálního vyloučení,“ tak snímek popisuje například německý deník Tagesspiegel. A pozornost návštěvníků festivalu si počin režisérské dvojice Tomáš Weinreb a Petr Kazda s Polkou Michalinou Olszańskou v hlavní roli jednoznačně získal. Vyprodány byly všechny tři promítací sály a v plánu jsou ještě další projekce.

Česká premiéra je v programu kin na 24. března.

 

user-avatar

Simona Knotková

13. 02. 2016 | 16:00

> ExtraStory   |   Inzerce