Bez budíku se spousta lidí dnes neobejde.

Bez budíku se spousta lidí dnes neobejde. | zdroj: istockphoto.com


Jak se lidé dřív budili bez budíků? Některé fígle vás překvapí

TÉMATA: budíky | buzení | spánek | vynálezy

user-avatar

Yvonne K.

12. 04. 2019 | 09:00

Ze všech novodobých vynálezů, na kterých v každodenním životě spoléháme, je budík tím pravděpodobně nejméně oblíbeným přístrojem. Jeho nepříjemný zvuk nás probírá ze sladkého spánku a vrací nás zpátky do reality. A i když ho v takových chvílích téměř nenávidíme, přesto se bez něj neobejdeme. To však vzbuzuje zajímavou otázku – jak se lidé budili v minulosti, kdy budíky ještě nebyly běžnou součástí domácností?

Než se začaly průmyslově vyrábět mechanické budíky, museli lidé většinou spoléhat na vnitřní biologické hodiny.

Přirozený rytmus spánku a bdění je ovlivněn několika mechanismy. Tím prvním je homeostáza, která funguje na principu zachování tělesné rovnováhy. Jakmile jsme déle vzhůru, tak narůstá tlak ke spánku, až jdeme spát. Po následném spánku se ospalost rozptýlí, což signalizuje, že je čas vstát.

Dalším procesem, který reguluje jak spánek, tak bdění, je takzvaná cirkadiánní rytmicita, tedy rytmus jednoho dne. Ovlivňuje ji střídání světla a tmy. Při poklesu denního světla dochází k aktivaci vylučování melatoninu, látky nazývané jako spánkový hormon. Jinými slovy, za denního světla jsme čilejší, zatímco za noční tmy se nám chce obvykle spát.

Lidský organismus je také ovlivňován změnami ročního období. V zimě, kdy jsou noci delší, máme tendenci spát déle, zatímco v létě chodíme spát později a díky dennímu světlu se snáze probouzíme.

Lidé dřív žili více v souladu s přírodou a přirozenými biologickými cykly. Jejich režim se řídil denním světlem, neboť neměli k dispozici jiné zdroje světla. Svíčky byly drahé a každý na ně neměl. Vstávali proto s východem slunce, a když slunko zapadlo, šli si lehnout. V létě spali poměrně krátce také proto, že museli zastat spoustu práce na polích, pastvinách a v lesích či rybařit u jezer a řek.

Ve své výzkumu zaměřeném na spánkové zvyky z počátku novověku ve Velké Británie zjistila Sasha Handleyová z Manchesterské univerzity, že v éře křesťanství lidé často orientovali svá lůžka směrem na východ, tedy směrem, kde vycházelo slunce.  Mělo to částečně náboženské důvody, neboť východ byl považován za směr, odkud měl Ježíš přijít po svém vzkříšení. Je však ale možné, že orientace postele na východ lidem umožňovala probouzet se se slunečními paprsky. Na venkově dřív vstával člověk se zvířaty.

Dalším faktorem, který dřív významně ovlivňoval spánek i ranní probouzení, bylo to, že lidská obydlí nebyla nijak izolována proti hluku zvenčí. "Pro společnost, která byla před průmyslovou revolucí převážně zemědělskou, hrály zvuky přírody pravděpodobně velmi důležitou roli,” připomněla Handleyová. Lidi probouzelo kokrhání kohoutů a bučení krav před dojením. Také církevní zvony fungovaly svým způsobem jako druh budíku.

Co však v případě, že se člověk potřeboval probudit ještě před rozbřeskem? Zajímavou metodu zvolili domorodí američtí bojovníci. Ti jako budík využívali jako svůj vlastní močový měchýř. Pokud se chtěli probudit ještě před východem slunce, nejprve vypili velké množství vody a teprve potom ulehli ke spánku. Nutkavá potřeba močit jim tak neumožnila upadnout do hlubokého spánku, kvůlikterému by třeba promeškali důležitou kmenovou schůzku.

Jako budík ve středověku fungovaly i svíčky. Jejich největší výhodou byla dostupnost a téměř konzistentní rychlost hoření. Do těchto svíček se zasadily kovové kuličky nebo hřebíky v přesně daných rozestupech, které se hořením uvolňovaly a hlasitě dopadaly na kovovou podložku pod svíčkou. Ačkoli se nejednalo o zrovna nejbezpečnější způsob buzení, i přesto byly svíčky hojně využívány pro svoji relativní přesnost.

První mechanické strojky, které se dají označit za budík, se datují do Evropy (Německa a Anglie) patnáctého století. Čas vyzvánění se tu nastavoval pomocí umístění kolíčku do jedné z děr, které byly rozmístěné do kruhu na ciferníku. Barokní budíky byly nádherným uměleckým dílem.

V roce 1847 si francouzský vynálezce Antoine Redier nechal patentovat nastavitelný mechanický budík. Další pionýr budíků klasického kompaktního typu byl také patent z roku 1876 firmy Seth Thomas Clock Company. V pozdních sedmdesátých letech devatenáctého století nabíraly tyto strojky na popularitě, a tak je začaly vyrábět hlavní americké hodinářské společnosti následované německými. Budíky byly ale velmi drahé a byly určeny pouze pro nejvyšší společenské vrstvy.

Potřeba včasného vstávání však s rozvíjející se průmyslovou revolucí stále rostla. Vesnické kohouty a kostelní zvony nahradily ve městech tovární sirény. Dělníci žili v blízkosti továren, ve kterých pracovali, a tak je budil i všechen hlomoz a ruch, který odtud vycházel. 

Bohatší lidé si na buzení najímali takzvané klepače. Tato profese byla specialitou v kolébce průmyslové revoluce  – Velké Británii. Klepači ke své práci používali různé budicí nástroje. Mezi nejpoužívanější patřily dlouhé tyče s knoflíkem na konci, se kterými ospalcům klepali na jejich okna. Jako účinná pomůcka se osvědčila i delší brčka, jimiž klepači stříleli do okenních tabulek zrnka hrachu. Tyto lidské budíky ve 30. a 40. letech nahradila masová výroba levných mechanických budíků, předchůdce těch, jaké známe dnes.

S tím, jak se lidé víc a víc spoléhali na nejrůznější technologie a umělým světlem prodlužovaly své denní aktivity, narušil se přirozený proces spánku a bdění. Moderní člověk už nechodí spát takříkajíc se slepicemi, dlouho do večera se všelijak zaměstnává a jeho život víc než pohyby Slunce a biologické procesy řídí televize, počítače a mobilní telefony, od kterých se nedokáže odloučit ani v ložnici. Mobily dnes okupují noční stolky a ráno nás budí ze spaní naléhavou melodií. Za luxus ovšem můžeme považovat, když se ráno zcela přirozeně probudíme a máme přitom dobrou náladu, cítíme se svěží a odpočatí. 

user-avatar

Yvonne K.

12. 04. 2019 | 09:00

> ExtraStory   |   Inzerce