Vesnice na konci světa | zdroj: http://villageattheendoftheworld.com/


Jak se žije lidem na konci světa? Vesnici hrozí zánik a naprosté odříznutí od okolního světa!

Vítejte v Niaqornatu, vesničce na severovýchodě Grónska. V odlehlé lovecké osadě s patnácti domy je více psů než lidí. Pokud počet zdejšího obyvatelstva klesne pod padesát, hrozí, že vláda přestane vysílat do vesnice dopravní a zásobovací lodě. Jinak než přes moře nebo vzduchem se však nikdo z vesnice pryč nedostane!

user-avatar

Markéta Oderská

6. 10. 2014 | 07:52

Tak se žije ve vesnici na konci světa.

V obklopení plujícími masami ledovců, velkých jako bloky výškových budov, a bez přítomnosti stromů, keřů a jiné zeleně, vypadá tohle místo jako měsíční krajina. Občas tu zahlédnete polárního medvěda vpochodovat do jediného obchodu ve vsi. Nikde tu nenajdete ani jednu restauraci, internetovou kavárnu nebo hotel. Do školy tu chodí jen něco málo okolo devíti dětí. Jediný místní teenager jménem Lars přemýšlí, že odtud zdrhne. Nechce žít tradičním způsobem svých eskymáckých předků, kteří se živili hlavně lovem ryb a polární zvěře.

Mladí se zde nudí.

Dostat se odtud však není jednoduché. Jediným dopravním prostředkem, který tu můžete použít, je buď helikoptéra nebo loď. Pokud však jejich dopravu přestane vláda dotovat, můžou se zdejší Eskymáci tak maximálně procházet po pobřeží. Ne náhodou jedinou osobou v obci, která umí řídit automobil, je Larsova matka. Vesnicí totiž nevede žádná silnice!

Všude ledovce a nikde žádná zeleň: vypadá to tu jak měsíční krajina.

Lidé se tu musejí přizpůsobovat také extrémním podnebným podmínkám. V létě je i o půlnoci světlo a naopak v zimě i v pravé poledne vládne tma. V této době trpí místní lidé depresemi, vyvolanými sezónní afektivní poruchou. Od roku 1988 tu sice zavedli elektřinu, a tak už nemusejí ke svícení používat tulení tuk. Namísto někdejších večerních přástek, na kterých se dříve lidé scházeli, aby se zbavili chmur a povyprávěli si spolu, dnes místní večer sledují televizi.

V zimě je vesnice ponořena ve všudypřítomném šeru.

S okolním světem jsou ve spojení také díky internetu a satelitu. A právě prostřednictvím sociálních sítí se mladý muž jménem Ilannguaq seznámil se zdejší dívkou, za kterou do vesnice Niaqornat jednoho dne připlul na lodi a na první pohled se do ní zamiloval. A od té doby tu zůstal. Z lásky k dívce přijal práci, kterou ve vsi, kde není tekoucí voda ani kanalizace, nikdo nechtěl vykonávat. Každý den lopatou vybírá z jímek fekálie a vynáší je ve kbelících. Přesto je na svou práci hrdý. Jak říká, bez něj by vesnice nemohla fungovat.

Zdejší tvrdé podmínky místní lidi zocelily a otužily.

Těžký život však lidi ve vesnici stmeluje. Žijí tu jako jedna komunita, a když někdo potřebuje pomoc, druzí mu ji bez váhání poskytnou. Většina z nich za záchranu vesničky, jejíž populace rok od roku klesá ke kritickému číslu 50, zatím bojuje. Kvůli tomu se místní dokázali i semknout. Když se tu před několika lety zavřela továrna na zpracování ryb, která byla hlavním zdrojem jejich obživy, dali během pár let dohromady našetřené peníze a její provoz obnovili. Také se snaží přilákat do vesnice turisty, a přemlouvají proto výletní lodě, aby vesničku zahrnuli do svých tras.

Před dvěma lety natáčela v Niaqornat filmařka Sarah Gavron, která mezi Inuity strávila spolu s manželem a dvěma dětmi více než jeden a půl roku. Její film nabízí unikátní vhled do každodenního života zdejších Eskymáků a nastoluje otázku, zda podobné komunity, jako je ta v Niaqornat, mají vůbec šanci přežít.

 

> ExtraStory   |   Inzerce

témata

Komentáře ( )

user-avatar

Markéta Oderská

6. 10. 2014 | 07:52