Školní vysvědčení ze 30. let

Školní vysvědčení ze 30. let | zdroj: Z archivu Pavly Nachlingerové


Jak vypadala nejstarší školní vysvědčení v Čechách? Místo známek slovní hodnocení!

TÉMATA: škola | vzdělávání | školství | marie | terezie | klasifikace | známkování | vysvědčení | dokumenty

user-avatar

Václav Pokorný

29. 06. 2018 | 08:00

Již více než 240 let straší školní vysvědčení děti v českých zemích. Povinnou školní docházku a s ním i její hodnocení zavedla rakouská císařovna Marie Terezie v roce 1774. Do té doby byli žáci hodnoceni jen formou volného slovního posudku.

Letošní školní prázdniny se již blíží a s nimi i přebírání vysvědčení. Pro mnohé pilné žáky je to radostná událost a pro ty méně snaživé nepříjemné drama, co se bude dít doma, až se vysvědčením pochlubí rodičům. Školní vysvědčení není však žádný novodobý vynález, již roku 1774 nařídila Marie Terezie povinnou školní docházku a s ní i její hodnocení.

V době před vydáním Všeobecného školního řádu mělo hodnocení žáků na školách podobu volného posudku, který stávající učitel předával budoucímu učiteli žáka. Spíše než o vysvědčení můžeme hovořit o „osvědčení o studiu“, které studenti například dostávali po ukončení středoškolského studia, v případě, že chtěli dále studovat.

Mezi předpisy tohoto řádu z roku 1774 bylo uvedeno, že děti měly ve věku dvanácti let, po  šestileté návštěvě školy, obdržet vysvědčení o svých znalostech. Studenti gymnázií si pak prvá vysvědčení odnášeli na základě gymnaziálních osnov z roku 1775. Vysvědčení Matěje Polívky, jinak Kanárka, o vyučení kuchařem (1710)

Zatímco studenti gymnázií a žáci hlavních škol obdrželi vysvědčení dvakrát do roka, žáci škol triviálních dostávali vysvědčení, až když opouštěli školu. Na nejstarších vysvědčeních se také ještě nesetkáme s nějakou pevně danou klasifikační stupnicí. Jedná se spíše o souhrnné hodnocení toho, jak se žák během studií učil a jak se choval. První klasifikační stupnici pro žáky triviálních škol přináší až nový školní řád z roku 1805. Podle tohoto řádu se vysvědčení vydávala pouze při odchodu ze školy.

V průběhu 19. a na počátku 20. století existovaly tři typy vysvědčení: vysvědčení propouštěcí, vysvědčení na odchodnou ze školy a frekventační vysvědčení. V tomto období si žáci nezřídka spolu s propouštěcím vysvědčením odnášeli domů i rady na cestu do života. V archivu Pedagogického muzea Jana Ámose Komenského v Praze se například nachází titul Rada na cestu života mládeži ze školy vyšlé z roku 1902. Citujme z kapitoly třetí, která nese název Konati svou povinnost buď tvým nejpřednějším heslem života:

„Povinnost jest veliké slovo; konati povinnost jest údělem našeho života a základem všech ctností. Však kdo ti poví, zdali jsi vykonal, co ti povinnost velela? Poví ti to onen vnitřní strážce a soudce – hlas svědomí. I rozum se může mýliti, ale hlas svědomí se tak snadno nezmýlí. Neumlčuj, neuspávej toho strážce!“

Definitivním školním a vyučovacím řádem z roku 1905 byly předepsané jednotné známky jak pro školní zprávy, tak pro vysvědčení. Tato úprava s menšími obměnami platí prakticky dodnes.

user-avatar

Václav Pokorný

29. 06. 2018 | 08:00

> ExtraStory   |   Inzerce