Fotografie podvyživených dětí během nizozemského hladomoru.

Fotografie podvyživených dětí během nizozemského hladomoru. | zdroj: atlasobscura.com


Ještě za 2. světové války lepek zabíjel. Teprve díky hladomoru se potvrdila jeho škodlivost

TÉMATA: druhá světová válka | zdraví | celiakie

user-avatar

Simona Knotková

16. 06. 2018 | 06:00

V září roku 1944 vyhlásily nizozemské dráhy stávku. Jejím cílem bylo pozastavit transport německých jednotek, a přispět tak snahám Spojenců o osvobození. Odpověď protistrany přišla vzápětí. Nacisté, ovládající především západ země, odstřihli obyvatele od přísunu potravin a způsobili hladomor. Hladová zima – jak se tomuto období říkalo – vzala život minimálně 22 tisícům Nizozemců. Jiným těžká doba ale život paradoxně zachránila...

Venku sice zuřila válka, ale pediatr Willem Karel Dicke měl nadto ještě jiné starosti. V Julianině dětské nemocnici v Haagu pečoval o malé pacienty, kteří trpěli chronickým střevním onemocněním. Tato chroba byla poprvé popsána už v roce 100 našeho letopočtu řeckým lékařem Aretaeuem z Kappadokie. Ani ve 20. století ale doktoři netušili, co přesně nemoc, charakterizovanou průjmy, zvracením, únavou a ztrátou hmotnosti, způsobuje.

Americký doktor Sydney Haas našel v roce 1924 dočasné řešení v banánech. Dieta složená z tohoto ovoce měla na nemocné pozitivní účinek a všechny jejich problémy jako mávnutím kouzelného proutku mizely. Potíž byla v tom, že jakmile se postižený vrátil k běžné stravě, vše bylo zase při starém. V období 2. světové války se v Nizozemsku navíc banány nedaly sehnat a obyvatelstvo jedlo na příděl.

Dicke byl příznivcem teorie, že zdrojem střevního onemocnění je pšenice. Jeho mínění podporoval i experiment s nemocným chlapcem v roce 1936, kterému bezpšeničná strava pomohla od potíží. Další průběh zdravotního stavu byl ale totožný s banánovou dietou – sotva se dítě vrátilo domů, kde ho začali po svém vykrmovat rodiče, nemoc byla zpátky. Poté, co v zemi propukla válka, Dicke už ani neměl prostor se zkoumáním nemoci dále zabývat. Nakonec o tom ale rozhodl sám osud, že lékař přišel celé záhadě na kloub…

Podobný drastický výjev nebyl v minulosti bohužel nic neobvyklého. Doktoři netušili, že nemocné zabíjí stravou, kterou jim podávají, a tak byla běžným vyústěním choroby smrt

V roce 1944 se území ovládaná Němci ocitla bez jídla. Jeden člověk si musel denně vystačit se dvěma bramborami, kouskem řepy a dvěma malými plátky chleba. Zatímco běžní obyvatelé umírali podvýživou, Dicke si povšiml něčeho zvláštního. Jeho malým pacientům přežívajícím na sladké nebo kyselé kaši se paradoxně dařilo. Zdálo se, že malé dávky jídla jim působí daleko menší škody, než to dokázala strava bohatá na pšeničnou mouku. A co bylo nejlepší – jejich úmrtnost se v době hladomoru snížila z 35 % na nulu. Aniž by to pediatr plánoval, jeho teorie se ve velkém měřítku potvrzovala v realitě.

Hladomor skončil 29. dubna 1945. Spojenci Nizozemcům tehdy z letadel posílali zásoby jídla. Jak vyprávěli očití svědkové, ze vzduchu tehdy "nepadaly bomby, ale pršel chleba". A sotva se k němu dostaly děti s celiakií, zase bylo zle. Dicke zasvětil dalších pět let výzkumu, kterým potvrdil, že jsou to právě obilniny a v nich obsažený lepek, které způsobují chronické onemocnění střeva. Zajímavostí je, že Američané zprvu odmítali tuto teorii přijmout a stále vyzdvihovali svou banánovou dietu. Když nizozemský lékař v roce 1947 navštívil Státy, aby zde kolegy seznámil se svými výsledky, skoro na něj shlíželi jako na blázna a nevěřili mu.

Willem Karel Dicke

V roce 1962 měl být Dicke oceněn Nobelovou cenou, ale v tom samém roce bohužel zemřel. Podle jeho syna Karla byla pro něj podobná ocenění ale bezvýznamná. Největší cenou pro něj byly právě zachráněné životy dětí. 

user-avatar

Simona Knotková

16. 06. 2018 | 06:00

> ExtraStory   |   Inzerce