Jiří Voskovec musel Američanům složitě dokazovat, že není žádný špión ani komunista.

Jiří Voskovec musel Američanům složitě dokazovat, že není žádný špión ani komunista. | zdroj: lebeauleblog.com


Jiří Voskovec odešel za svobodou, Američané ho však uvěznili. Zachránil ho gentleman Ferdinand Peroutka

TÉMATA: jiří voskovec | jan werich | osvobozené divadlo | mccarthismus | emigrace

user-avatar

Blondie

17. 07. 2015 | 17:00

Nejprve nacismus a poté komunismus rozdělily legendární dvojici českých komiků z Osvobozeného divadla – Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Zatímco Werich se rozhodl po válce v Československu zůstat, Voskovec dal přednost emigraci. Netušil však, že jej po příjezdu do Ameriky hned uvězní.

Obě adoptivní Voskovcovy dcery Vicky a Georgeanne marně otce prosily, aby jim ukázal symbol Ameriky – Sochu Svobody. Jiří Voskovec se výletu na toto místo jako čert kříži vyhýbal. Až po mnoha letech se dívky dozvěděly proč. Nedaleko odtud leží ostrov Ellis Island, kde byl jejich otec v roce 1950 téměř rok internován a odkud mohl koukat Soše svobody leda tak do zad. Jednáctiměsíční vězení pro něj bylo velkým traumatem a zanechalo v jeho duši jizvu, která nikdy nepřestala bolet.

Socha Svobody ukázala Jiřímu Voskovcovi svá záda.

Ameriku přitom Voskovec považoval za svůj druhý domov. Poprvé sem v roce 1939 uprchl společně s Janem Werichem před nacisty. Kdyby doma zůstali, zřejmě by si pro ně brzy přišlo gestapo. Ve svých hrách se vysmívali Hitlerovi a varovali před nebezpečím nacismu. Celou válku proto strávili v Americe a snažili se tam prosadit na divadle i ve filmu. Zpočátku to neměli vůbec lehké, jejich krajané jejich humoru moc nerozuměli, ale nakonec se jim podařilo dostat na Broadway a moc nechybělo, aby točili i v Hollywoodu.

Po skončení války se však Jan Werich ihned vrací domů, Voskovec jej kvůli rozvodovému řízení s první ženou, Francouzkou Madeleine, následuje až v červnu 1946. Oba hodlají pokračovat v Osvobozeném divadle, ale záhy zjišťují, že nová doba jejich autorské tvorbě nepřeje. Voskovcova druhá žena, americká divadelnice Anne Gerlette navíc v poválečné Praze nechce žít. Krátce po únoru 1948 Voskovec proto přijímá nabídku pracovat jako filmový expert pro UNESCO a stěhuje se s manželkou do Paříže, kde spolu zakládají anglicky mluvené divadlo, v němž Voskovec režíruje. Zároveň si stále udržuje domovský status v USA, má tam své bankovní konto a platí daně.

V květnu roku 1950 letí do Států vyřídit si nezbytné formality k prodloužení víza. Hned na letišti je však zadržen, a aniž by mu někdo vysvětlil, co se děje, pošlou ho na přistěhovalecký ostrov Ellis Island, kde jej 11 měsíců drží za ostnatými dráty. Důkladně jej vyslýchají a přistěhovalecká komise nakonec dojde k závěru, že Voskovec představuje pro USA bezpečnostní hrozbu, a vstup do země mu proto zakáže. Voskovec se proti jejímu rozhodnutí však odvolá. Jeho případu se vzápětí ujme bez nároku na honorář mladý právník Victor Jacobs. Voskovec mu tenkrát řekl: „Já nehájím sebe, já si prověřuji Ameriku. Chci vědět, zda tady funguje demokracie. Jestli ano, tak budu očištěn.“

Jiří Voskovec s Janem Werichem byli považováni za levičáky s blízkými kontakty na KSČ.

O důvodech, které vedly k Voskovcově zatčení, se dodnes spekuluje. Objevily se i teorie, že v pozadí stály temné síly československých tajných služeb, kterým se nepodařilo získat Voskovce jako svého špióna. Mnohem pravděpodobnější ale je, že se o to zasloužili čeští emigranti z krajní pravice, kteří Voskovcovi s Werichem nemohli zapomenout jejich levicové a protifašisticky laděné hry. Udali Voskovce, že je když ne komunistou, tak jejich sympatizantem. Tvrdili, že po jejich emigraci se v šatně Osvobozeného divadla našly jejich komunistické stranické legitimace. To v éře počínajícího mccarthismu, který se vyznačoval hysterickým antikomunismem a v každém levicově orientovaném umělci hned viděl nepřítele státu, znamenalo podezření, že by mohl být špionem. Voskovcův advokát proto hledal v Americe Čechoslováky, kteří by byli ochotni dosvědčit, že Voskovec žádným komunistou nebyl a není. Mnozí z nich to ale odmítli udělat a jedním z mála, kdo se rozhodl Voskovcovi pomoci, byli dnes tolik protřásaný novinář Ferdinand Peroutka.

Když se to Voskovec dozvěděl, ihned si začal sypat popel na hlavu. S Peroutkem bývali dříve na ostří nože. Slavný novinář hry Osvobozeného divadla ve 30. letech často cupoval a chodil Voskovcovi a Werichovi své výhrady osobně tlumočit do šatny. „...a Peroutka se hádal a pohrdal námi a my pohrdali Peroutkou a já byl trouba, snob...“ přiznal tehdy Voskovec. V dopise se Peroutkovi pak omluvil za výpady, které proti němu vedl, a snažil se jej přesvědčit, že žádným komunistou nikdy nebyl. Píše: „Ne, pane Peroutko, věřte mi: myslíte-li jen na okamžik, že -- jak mi Jakobs pověděl -- že jsem svým divadlem pomohl Gottwaldovi tam, kde dnes sedí -- je to strašné nedorozumění. Ten dojem nesmíte mít. Není pravdivý. My jsme pomáhali jen kurážným a svobodným lidem, kteří si chtěli myslet svoje -- kteří chtěli Masarykovu slušnost a civilisaci a vřelost mezi lidmi -- pomáhali jsme jim stát zpříma a nebát se fašistů. To, že tenkrát komunisti řvali proti fašistům taky a že fašisti nám nadávali do bolševiků -- tím se přece Vy nedáte plést!"

Ostrov Ellis Island, kde byl Jiří Voskovec 11 měsíců internován.

Díky Peroutkově výpovědi i obratnosti svého právníka Voskovec nakonec se svým odvoláním uspěl a bylo mu dovoleno se do Spojených států vrátit, později zde získal i státní občanství. Díky této kauze se mu paradoxně dostalo velké publicity a stal se takříkajíc celebritou, takže hned po svém propuštění na jednom večírku mu nabídli první televizní roli. V roce 1955 vznikl na základě jeho příběhu film nazvaný Byl jsem obviněn, kde Jiří Voskovec hrál sám sebe a který uvedla jedna z největších amerických televizních stanic NBC.

Jako herec se Voskovec těšil v Americe uznání, i když se opravdovou hvězdou nikdy nestal. Prorazil sice do Hollywoodu, točil a stýkal se s řadou slavných herců, ale většinou hrál jen drobné role, které bral jen proto, aby se vůbec uživil. Finančně ho totiž vyčerpala a možná i zadlužila léčba jeho ženy Arnette, která v polovině 50. let onemocněla rakovinou, jíž v roce 1958 podlehla. Sám pak neměl čas se kvůli pracovnímu vytížení starat o dcery, a tak je nakonec svěřil do péče příbuzných, žijících stovky kilometrů daleko. Největších úspěchů dosáhl na Broadwayi, kde jako jeden z vůbec prvních herců obdržel prestižní cenu OBIE za herecký výkon v Čechovově hře Strýček Váňa.

 Jako jeden z porotců v dramatu 12 rozhněvaných mužů režiséra Sidneyho Lumeta (1957), kde hrál po boku slavného Henryho Fondy.

Snad nejlépe jeho situaci vystihl Jan Werich, když v rozhovoru s A. J. Liehmem z roku 1963 řekl: No. On se má dobře, ale dělá víc než já. Pracuje hrozně moc jako herec. Víte, být v Americe herec, to je velice odvážný povolání a velice riskantní povolání. Úplně něco jinýho, než u nás. Tam není tradice repertoárních divadel, nikdy nebyla, tam každá hra je obchodní podnik. Takže v Americe je velice dobře možný, aby herec, kterej umí a je výbornej, umřel hladem, má-li tu smůlu, že je ve hře, která druhej nebo třetí den po premiéře zavře. U nás může bejt herec špatnej, jak chce, a celej život bude zaangažovanej a nemusí hrát. Ten ředitel má právo ho neobsazovat, protože je tak špatnej, že by to zkazil. Ale vyhodit ho nemůže. To jsou dva konce kyvadla, víte."

Voskovec svoji zkušenost s oběma režimy pak lapidárně shrnul s humorem sobě vlastním v jedné větě: „Komunisti jsou volové a kapitalisti jsou taky volové!“ 


user-avatar

Blondie

17. 07. 2015 | 17:00

> ExtraStory   |   Inzerce