Juliane Koepcková se o dvacet let později vrátila k vraku letadla

Juliane Koepcková se o dvacet let později vrátila k vraku letadla | zdroj: allthatsinteresting.com


Juliane Koepcková jako jediná přežila pád letadla, pak 11 dní bloudila pralesem

TÉMATA: katastrofy | ženy

user-avatar

Tomáš Chalupa

16. 07. 2018 | 11:30

Když se sedmnáctiletá Juliane Koepcková naloďovala na palubu letu Lansa 508, netušila, že právě roztáčí kolo rulety, která může skončit její smrtí. Byl Štědrý den roku 1971. Den před tím odmaturovala a se svou matkou letěla z Limy do Puacallpy za svým otcem, aby radostnou událost oslavili.

Let měl trvat pouhou hodinu. Ovšem letělo se nad nepřístupnými peruánskými deštnými pralesy a horami. Letadlo se dostalo doprostřed velmi silné bouře a stroj byl zmítán turbulencemi. Už to bylo děsivé. Za okny jen tma a blesky. Vypadalo to, jako by se otevřelo samo peklo. Pak jeden z blesků uhodil do letadla a to se za letu rozpadlo na několik částí.

Bylo to šílené, všude kolem křik a řev motoru letadla, najednou Juliena ucítila silný vítr všude kolem. Nepopsatelný zážitek. Padala volným pádem a ztratila přitom vědomí. Padala upoutaná popruhy do svého sedadla z výšky tří kilometrů a měla být mrtvá. Jenže ona pád přežila, jako jediná. Měla zlomenou klíční kost a hlubokou řeznou ránu na lýtku, ale žila. Na jedno oko moc dobře neviděla. Na chvíli se probrala, ale pak zase upadla do bezvědomí.

K životu se probrala až za několik dalších hodin. Marně pátrala po své matce. Ta sice pád také přežila, ale později zemřela na následky zranění, ještě než přišla pomoc. To se Koepcková dozvěděla až od záchranářů o 11 dní později.

Koepcková nevěděla, co dělat nebo kam se vydat. Byla uprostřed džungle, ovšem kousek od místa havárie tekl malý potok. Vzpomněla si na radu svého otce, který jí říkal, že se má vždy držet vody a jít po proudu, protože tak dříve nebo později narazí na civilizaci.

A tak putovala podél potoka, ze kterého se stával postupem času větší tok, takže v něm mohla i plavat. Čtvrtý den objevila na stromě dva lidi zavěšené do sedadel. Oba byli mrtví. Co bylo ale důležitější, měli u sebe batůžek se sladkostmi. To byl pro Koepckovou jediný zdroj potravy pro další dny.

Několikrát nad sebou zahlédla letadla pátrající po vraku a také slyšela jejich motory. Ovšem z výšky nebylo nic vidět a piloti neměli šanci spatřit ani ji, ani letadlo. Letadla přitom byla součástí největší pátrací akce v historii Peru. Po několika dnech ale Koepcková přestala letadla vídat a slýchat a věděla, že pátrání bylo buď ukončeno, nebo se hledá jiným směrem. Byla zcela sama.

Po jedenácti dnech našla jakousi chýši a usnula v ní. Když se probudila, uslyšela hlasy. Chýše patřila třem peruánským misionářům. Koepcková si napřed myslela, že má halucinace, že se jí to zdá, ale pak skutečně spatřila lidi. Byla zachráněna.

Misionáři ji nechali v chýši do druhého dne a pak ji lodí po řece odvezli do místní nemocnice v jednom malém městě. Její cesta za záchranou trvala 11 dní. V civilizaci na ni čekali novináři, úřady chtěly odpovědi, Koepcková je naštěstí byla schopná nasměrovat k místu, kde ležel vrak letadla. Byla v centru pozornosti a až teprve později jí s plnou silou došlo, co prožila a že ztratila matku.

Její příběh je dodnes ukázkou toho, že lidská vůle a ohromná porce štěstí někdy mohou přemoci i opravdu nebezpečné chvíle, kdy se zdá být přežití téměř nemožné.

 

 

user-avatar

Tomáš Chalupa

16. 07. 2018 | 11:30

> ExtraStory   |   Inzerce
Zavří­t reklamu