Život Jana Žižky z Trocnova je obestřen rouškou tajemství. Do historie vstoupil především jako slepý, ale geniální vojevůdce.

Život Jana Žižky z Trocnova je obestřen rouškou tajemství. Do historie vstoupil především jako slepý, ale geniální vojevůdce. | zdroj: wikipedia commons


Kde byl Jan Žižka, když upalovali mistra Jana Husa? A proč jako jiní neprotestoval?

TÉMATA: Jan Hus | Jan Žižka | husitské války | Jana z Arku | Otokar Vávra

user-avatar

Irena Gruberová

6. 07. 2015 | 11:00

V životě Jana Žižky z Trocnova existuje řada bílých míst, což činí slavného českého vojevůdce poněkud tajemnou postavou českých dějin. Jednou z kapitol v jeho životě, obestřenou rouškou tajemství, je také osudný rok 1415, kdy v Kostnici upálili Jana Husa.

Z filmu Jan Hus režiséra Otokara Vávry si možná vzpomenete na závěrečnou scénu, kdy se po upálení Jana Husa v Kostnici shromáždí v Betlémské kapli davy jeho rozhořčených stoupenců a mezi nimi se vynoří i postarší jednooký muž s bradkou – budoucí husitský předák a vojevůdce Jan Žižka – a přísahá věrnost Husovu učení. Písemné prameny z této doby však o Žižkovi mlčí. Jméno trocnovského zemana chybí i na listu zaslanému koncilu v Kostnici, v němž česká šlechta proti Husovu upálení protestovala. Mnozí historikové to obvykle vysvětlovali Žižkovým nižším, šlechtickým původem, jenže mezi 452 šlechtici, kteří k listu připojili svou pečeť, najdeme i docela bezvýznamné postavy. Přitom Žižka od roku 1414 žil v Praze, takže o Husových kázáních, odpustkových bouřích a interdiktech musel něco vědět. Do husitského hnutí se však aktivně zapojuje až v roce 1419. Co dělal do té doby, je více méně záhadou.

Jistou nápovědu poskytují některé zahraniční encyklopedie, byť není známo, odkud své informace čerpaly. William Gilpin psal v roce 1765 o Johnu Wiclefovi, Janu Husovi, Jeronýmu Pražském a také o Janu Žižkovi. Ten podle něj sloužil jako voják v Dánsku a Dolním Sasku. Rakouská encyklopedie z roku 1837 uvádí, že Jan Žižka „sloužil v Uhrách proti Turkům a v roce 1415 u Azincourtu“ bojoval v řadách Angličanů proti Francouzům, poté „žil na dvoře krále Václava“. Podle jiného naučného slovníku, který byl vydán v roce 1887 v Londýně, Žižka prý působil jako „dobrovolník v anglické armádě ve Francii“. Pozdější britské encyklopedie přidávají jen to, že bojoval v bitvě u Azincourtu a vyznamenal se.

 Scéna z filmu Jan Hus (1954)

Je tedy možné, že v roce 1415 Žižka v Čechách vůbec nebyl a pobýval místo toho v zahraničí, byť to nelze přímo dokázat. Ve prospěch teorie o Žižkově působení v řadách zahraničních žoldáků by svědčila skutečnost, že po návratu do Čech je brán jako vojenský odborník na slovo vzatý a je mu svěřeno velení vyšehradské posádky. Ve významných bitvách navíc získal cenné vojenské zkušenosti, které později úspěšně uplatnil v husitských válkách. Jak jinak by se mohl do čela husitského vojska postavit šedesátiletý stařec? Žižka v bitvách prokázal dokonalou znalost způsobu boje tehdejšího rytířského vojska, ale i nebývalé strategické myšlení. Věděl, kdy udeřit i kdy ustoupit, který bod obsadit, jak oklamat protivníka. Leccos nepochybně pochytil v dobách, kdy jako silniční lapka přepadával kupecké karavany a vedl záškodnickou válku s Rožmberky, ale je přece jen velký rozdíl se s několika spolubojovníky postavit oddílu dvaceti zbrojnošů, nebo vést stohlavé či tisícihlavé vojsko proti ještě silnějšímu nepříteli. Je možné, že Žižka od narození dostal do vínku geniální vojevůdcovský talent, který mohl uplatnit až na konci života, ale mnohem pravděpodobnější je, že jej rozvinul a zdokonalil již předtím.

Bitva u Sudoměře

Tak například v bitvě u Grünwaldu, jíž se měl Žižka podle polského kronikáře Jana Dlugosze zúčastnit a bojovat na straně polského krále Vladislava proti řádu německých rytířů, se mohl seznámit s tím, jak se používá vozová hradba (němečtí rytíři ji tady poprvé použili) a děla. Zkušenosti z bitvy u Azincourtu se pak Žižkovi mohly hodit o pět let později v bitvě u Sudoměře v roce 1420, kdy porazil početnější a lépe vyzbrojené vojsko strakonických johanitů a katolických šlechticů, přezdívaných „Železní páni“. U Sudoměře se totiž husité ocitli v podobné situaci jako 25. října 1415 Angličané, proti kterým stála dvojnásobná až trojnásobná přesila francouzského vojska. Stejně jako Angličané ani husitští bojovníci nemohli spoléhat na těžkou jízdu, ale dokázali využít terénu ve svůj prospěch. Možná si Žižka vzpomněl na to, jak se francouzští jezci bořili do bahna, když se rozhodl postavit na hrázi dvou rybníků, z nichž jeden byl vypuštěný, vozovou hradbu. Jihočeští rytíři neměli jinou možnost než se k husitům dostat po dně vypuštěného rybníka Škaredého. Stejně jako francouzští rytíři se pak museli v těžkém brnění brodit bahnem, což je činilo neobratnými, pomalými a mnohem zranitelnějšími. Železní páni tak dopadli stejně neslavně jako Francouzi v bitvě u Azincourtu. Severu Francie se zmocnili Angličané, což byla pro Francouze potupa. V reakci na tuto bitvu se mladičká Johanka z Arku rozhodla, že musí Francii osvobodit. Pokud se Žižka v bitvě u Azincourtu vyznamenal, nelze se divit, proč Panna orleánská husity tak nesnášela, i když ji k tomu mohly vést i jiné, náboženské důvody. Rok před svou smrtí v roce 1430 poslala husitům do Čech dokonce výhružný dopis. To ještě netušila, že skončí v plamenech jako kacířka podobně jako Jan Hus.

Bitva u Azincourtu (1415)

České prameny se však o Janu Žižkovi zmiňují až rok po Husově upálení, v roce 1416, a to v souvislosti s koupí domu v Praze. Žižka tehdy prodává dům na Příkopě, který si pořídil v roce 1414 za 50 grošů, což byla na tu dobu vysoká částka, a místo něj si kupuje za 13 kop menší, levnější rezidenci v dnešní Pařížské ulici. Spekuluje se, že Žižka tuhle transakci provedl, aby měl na věno pro svou dceru. Jako žoldák v cizích službách zajisté neměl nouzi o peníze.

Pokud by ovšem v zahraničí nebojoval, museli bychom se spokojit s představou, že do vypuknutí husitské revoluce v roce 1419 žil klidným a nevzrušeným životem u královského dvora. V soudní knize novoměstské je totiž zaznamenáno, že jistý Janek Jednooký, vrátný krále Václava, zakoupil od Václava Stoherky za cenu padesáti kop grošů dům v ulici Na Příkopě. Když tento dům v roce 1416 prodával, soudní kniha jej eviduje jako panoše z královského dvora. Co přesně Žižka vykonával, není jasné, snad byl velitelem palácové stráže, případně komorníkem královny Žofie (něco jako bodyguardem). Doboví letopisci Jana Žižku rovněž nazývali „královským služebníkem či královským čeledínem".

Zdeněk Štěpánek jako Jan Žižka a Karel Höger v roli českého krále Václava IV. ve filmu Jan Žižka (1955)

Okolnosti, jak se na královský dvůr Žižka dostal, jsou ovšem také záhadou. V letech 1406 až 1409 se Žižka živil jako lapka, okrádal pocestné a občas i zabíjel. Působil v bandě jistého Matěje vůdce. Mnoho z jeho kumpánů skončilo na mučidlech a popravišti, ne však Žižka. Toho král Václav IV. v roce 1409 omilostnil, nazývaje ho „milým a věrným“, a vzápětí jej zřejmě přijal do svých služeb, pokud v nich už nepůsobil dříve. Někteří historici totiž razí názor, že Jan Žižka byl dlouholetým tajným agentem Václava IV., kterého král posílal na důležitá místa: do odboje proti Rožmberkům, do Polska a možná i do Anglie.

Navštěvovat tou dobou Husova kázání se samozřejmě neslučovalo s Žižkovým působením na královském dvoře. Žižka tam však mohl chodit jako tělesný doprovod královny Žofie. Existuje řada hypotéz, které se pokoušejí vysvětlit, jaký mohl být vztah Jana Žižky k Janu Husovi a jakým způsobem probíhal jeho přerod v ortodoxního zastánce husitského učení, nicméně opět chybí jakýkoliv důkaz, jenž by potvrdil kteroukoliv z nich. I přes tento nedostatek je patrné, že k tomuto procesu zcela jistě došlo, neboť písemné prameny informují, že 30. července 1419 byl jedním z předních účastníků události známé jako první pražské defenestrace, při níž byli protihusitští novoměstští radní zabiti svržením z okna radnice. Zpráva o této události, která bývá považována za počátek husitských válek, vyvolala u krále Václava IV. záchvat hněvu, který mu přivodil mozkovou mrtvici a následnou smrt.

Jan Žižka husity ozbrojil cepy, řemdihy a sudlicemi.

V prosinci 1419 Žižka opustil Prahu a odcestoval do tehdejšího centra husitského hnutí, do Plzně. Zde strávil pět měsíců a pravděpodobně tu přijal roli vojenského vůdce a jako zkušený válečník "cvičil v umění válečném své bratří". Stal se nejfanatičtějším stoupencem kalicha a naprosto nemilosrdným velitelem. Vypálil mnoho vesnic a městeček, upaloval mnichy v klášterech. Masakroval nejen katolíky, ale i umírněné husity, kteří nesouhlasili s táborským fanatismem, stejně jako přespříliš radikální husity, například pikarty a adamity, které považoval za kacíře. Žižka totiž zastával pozici středu, držel se dogmaticky čtyř pražských artikulů a pevnou rukou bránil jednotu husitského hnutí. Podle kroniky Vavřince z Březové osobně zabil palcátem husitského kněze, který patřil k jinému křídlu vyznavačů kalicha. Co by na to řekl Jan Hus, kdyby žil, a na čí stranu by se ve víru husitské revoluce nakonec postavil, se můžeme jen dohadovat.

Opat augustiniánského kláštera Ludolf Zaháňský poznamenal, že Žižka „věřil, že sám jediný má víru pravou a neporušenou, ostatní pak všichni, že jsou syny nevěry“. Do historie ovšem vstoupil jako jeden z největších Čechů, odvážný vojevůdce a geniální vojenský stratég, byť by jej leckdo mohl z pohledu dnešní doby prohlásit za válečného zločince a masového vraha. 

user-avatar

Irena Gruberová

6. 07. 2015 | 11:00

> ExtraStory   |   Inzerce