Když Klára s manželem Petrem odjížděla na vysněnou dovolenou, svěřila své matce nejen klíče od domu, ale i péči o svou milovanou zahradu. Měla to být jednoduchá výpomoc, ale tchyně Eva se rozhodla pro radikální „vylepšení“, které Kláře zlomilo srdce. Pro většinu lidí je zahrada jen kus pozemku s trávou a pár květinami. Pro Kláru to byl její svět, její deník psaný do hlíny.
Každá rostlina měla svůj příběh
S Petrem žijeme v domku se zahradou, kterou jsem si léta piplala. Nebyla to zahrada z katalogu, ale otisk mého života. Každý záhon měl svůj smysl. U terasy se pnula popínavá růže, kterou jsem dostala od babičky, a vedle ní rostl záhon bylinek, který jsme zakládali, když jsme se sem nastěhovali. Každá rostlina byla spojena se vzpomínkou.
Od brzkého jara až do pozdního podzimu byla zahrada mým druhým domovem. Práce s hlínou, stříhání keřů a zalévání pro mě byly formou meditace. Nic mě nedokázalo uklidnit tak, jako pohled na kvetoucí záhony, které jsem sama vytvořila.
Před odjezdem na naši první dovolenou po letech jsem byla trochu nesvá. Tchyni Evě jsem vše pečlivě ukázala. „Evo, prosím vás, opravdu stačí jen zalévat. Nic jiného není potřeba,“ zdůraznila jsem. Přikývla s úsměvem a slíbila, že se o vše postará.
Petr mě uklidňoval: „Neboj, mamka ví, co dělá. Zahrádkařila celý život.“ To byla pravda, ale obávala jsem se, že její představa o ideální zahradě je úplně jiná než ta moje. Přesto jsem jí důvěřovala.
Šok po návratu
Vrátili jsme se odpočatí a plní dojmů. Když jsem otevřela branku, ztuhla jsem. Něco bylo jinak. Zmizely barevné trvalky, pryč byl i můj bylinkový záhon. Místo toho se na mě dívala strohá plocha vysypaná šedým štěrkem a v ní v pravidelných rozestupech zasazené túje.
„Co to má být?“ vydechla jsem a nemohla odtrhnout pohled od té pustiny.
„Co se děje?“ divil se Petr. „Vypadá to upraveně. Hlavně, že ti nic neuschlo.“
„Neuschlo?“ vykřikla jsem. „Petře, kde jsou všechny moje bylinky? Kde je ta růže od babičky?“
„Mamka to asi chtěla trochu zmodernizovat…“ zamumlal nejistě.
Vešla jsem na pozemek a přepadl mě pocit absolutní bezmoci. Moje živá, dýchající zahrada byla pryč. Klekla jsem si na ten studený štěrk tam, kde ještě před čtrnácti dny kvetla růže. V hrdle se mi udělal knedlík a do očí se draly slzy. „Ona všechno zničila. Každou jednu vzpomínku,“ zašeptala jsem.
Petr ke mně přišel a teprve při pohledu na můj zoufalý obličej mu nejspíš došlo, jak moc mě to zasáhlo. Mlčel, což bylo v tu chvíli to nejlepší, co mohl udělat. Neměla jsem sílu na žádné omluvy ani vysvětlování, že to myslela dobře. Zvedla jsem se a zamířila do domu. Musela jsem vědět proč.
Chtěla jsem ti jen pomoct
Druhý den ráno jsem se vydala za tchyní. „Kláro, zlatíčko, tak jak bylo?“ vítala mě s úsměvem ve dveřích. Vešla jsem a posadila se v kuchyni. „Co se stalo s tou zahradou, Evo?“ zeptala jsem se rovnou.
„Ale prosím tě… Chtěla jsem ti jen pomoct. Bylo to takové zarostlé, neuspořádané. Teď je to čisté, moderní, bezúdržbové! Ušetřila jsem ti spoustu práce,“ řekla pyšně.
„Ale já jsem vás o to neprosila. Já tu práci milovala.“
„To víš, že jo. Ale jak už jsem to zalévala, viděla jsem ten nepořádek. Věř mi, takhle je to lepší. Určitě bys na to sama neměla čas.“
„Ale já ten čas měla. A nebyly to jen kytky, Evo. To byly moje vzpomínky,“ snažila jsem se jí vysvětlit.
Tchyně jen mávla rukou. „Prosím tě, nepřeháněj. Vždyť se nic tak hrozného nestalo. Je to jen zahrada. Chtěla jsem ti udělat radost, a ty z toho děláš vědu.“
Stavím svůj svět znovu
Následující ráno jsem vyšla na zahradu. Mlčky jsem si navlékla rukavice a začala odhrabovat ten odporný štěrk. Pracovala jsem bezmyšlenkovitě, ruce se pohybovaly samy, ale v hlavě mi stále zněla její slova. Necítila jsem žádnou radost z práce, jen prázdnotu a smutek. Petr se nabízel, že mi pomůže, ale odmítla jsem.
K večeru, když jsem měla odkrytý malý kousek holé hlíny, jsem přinesla malou pnoucí růži v květináči. Byla drobná a obyčejná. Zasadila jsem ji na místo té původní. Půda byla studená a cizí.
Petr stál opodál a tiše řekl: „Promiň. Nevím, co mám říct.“
Neohlédla jsem se. „Možná jen buď se mnou. Ale netvař se, že se to dá jen tak spravit,“ odpověděla jsem a uhladila hlínu kolem nové sazenice. Ta zahrada už nikdy nebude jako dřív. Ale pořád je a bude moje.
