Dne 29. září 1957 se na jižním Urale odehrála jaderná havárie, o které svět neměl dlouhá léta tušení. Přísné utajení ze strany sovětského režimu vedlo k tomu, že varováni nebyli ani místní obyvatelé. Tzv. kyštymská katastrofa je přitom po Černobylu a Fukušimě třetí nejvážnější jadernou havárií v dějinách.

Dne 29. září 1957 se na jižním Urale odehrála jaderná havárie, o které svět neměl dlouhá léta tušení. Přísné utajení ze strany sovětského režimu vedlo k tomu, že varováni nebyli ani místní obyvatelé. Tzv. kyštymská katastrofa je přitom po Černobylu a Fukušimě třetí nejvážnější jadernou havárií v dějinách. | zdroj: Dokumentární snímek Metamorphosen, režie Sebastian Mez


Kyštym 1957: Svět neměl vědět o největší jaderné katastrofě

TÉMATA: sovětský svaz | jaderná energie | havárie | katastrofy

user-avatar

Václav Pokorný

10. 11. 2017 | 10:45

29. září roku 1957 došlo v Sovětském svazu, nechvalně proslulé říši gulagů a uzavřených tajných měst, k jaderné katastrofě. Město Ozjorsk a blízký kombinát na zpracování radioaktivního materiálu Majak, kde ke katastrofě došlo, nebyl vyznačen na žádných mapách. Událost je pojmenována po nejbližším městě zvaném Kyštym.

Majak byl postaven spolu s městem Ozjorsk v naprosté tajnosti v letech 1945 až 1948. Za nelidských podmínek jej budovali vězni pracovního tábora gulagu, který ležel na místě dnešního Ozjorsku. Byl součástí sovětského jaderného programu. Závod se tehdy jmenoval Kombinát číslo 817 (do roku 1967) a město Základna-10. 19. června 1948  zde spustili první ruský reaktor A-1, přezdívaný Annuška, který vyrobil palivo pro první ruskou atomovou bombu RDS-1.

Během provozu zde došlo k množství havárií a nehod, které značně znečistily okolí. Nejhorší z nich byla havárie v roce 1957 se stupněm vážnosti 6 na sedmidílné mezinárodní stupnici jaderných havárií. Správní budovy

Jaderný výbuch nastal v důsledku tepelné destrukce zásobníku vysoce radioaktivního materiálu, kdy explodovala nádrž, ve které se skladovala směs acetátů a nitrátů sodných, včetně nitrátů všech možných radionuklidů. K výbuchu došlo následkem odpaření chladící vody, bez které se nádrž zahřála na 350 °C. Pak došlo k chemické explozi a rozptýlení 70 až 80 tun chemické směsi (o síle 20 MCi radioaktivity) do výšky jednoho kilometru, z čehož asi 90 % dopadlo na nejbližší okolí a zhruba 2 MCi se rozptýlilo na několika stech čtverečních kilometrech. Satelitní snímek jaderného zařízení

Samotný výbuch neměl žádné oběti, ale uvolnil do vzduchu obrovskou masu radioaktivního materiálu. Během 10 až 11 hodin zanesl vítr radioaktivní mrak severovýchodním směrem a dostal se 300 až 350 km daleko od místa neštěstí. Zasáhl oblast velkou 20 000 km čtverečných (čtvrtina území ČR). Tato oblast nese označení EURT Východouralská radiační stopa. Havárie je považována za třetí nejrozsáhlejší radiační havárii ve světovém měřítku a předčily ji pouze Černobyl a Fukušima I. Východouralská radiační stopa

V průběhu havárie a její likvidace byly ozářeno několik tisíc lidí, ale Sověti tyto skutečnosti utajovali nejen před světem, ale i před vlastními občany. Lidé v blízkých vesnicích věděli, že se něco stalo, ale nikdo jim nic neoznámil. Až týden po výbuchu začaly první evakuace. Bylo jim sděleno, že musí odjet, a to hned. Ale nevysvětlili jim proč. Sovětské úřady evakuovaly nejméně 22 vesnic a jejich zhruba 10 tisíc obyvatel. První lidé opustili své čtyři vesnice v horizontu 7 až 14 dní po havárii. Pak byl dlouho klid. Další dvě vlny evakuací následovaly po 250 a pak po 330 dnech. Poslední evakuace proběhly 670 dní po havárii, tedy skoro po dvou letech. 

Svědkové tragické události promluvili

Co se opravdu odehrálo při první největší civilní jaderné tragédii, dokládá výjimečný dokumentární film Metamorfózy autora Sebastiana Meze, který zaznamenal svědectví těch, kteří katastrofu zažili, i těch, kteří se dodnes musí potýkat s jejími následky, ač v roce 1957  ještě nebyli na světě. Okolí ruského jezera Karačaj je podle mnohých nejvíce jedovatým místem na planetě. Za vše může přilehlé nukleární zařízení zvané Majak.

„29. září jsme na poli sklízeli brambory. Najednou jsme slyšeli silný výbuch, země se zatřásla pod mýma nohama. Všichni jsme byli v šoku. Děti si hned lehly na zem a starší lidé, kteří zažili válku, si mysleli, že právě začala nová. Vylezli na stromy, aby zjistili, odkud ten výbuch přišel. K nebi stoupal špinavý mrak... Byl skoro úplně černý a vypadal jako kouř, co stoupá z pece,“ vzpomíná v dokumentárním filmu Metamorfózy žena, která tehdy právě začala chodit do páté třídy a bylo jí pouhých 11 let. Když přišla domů, všechna okna byla rozbitá. „Tehdy jsme nevěděli, co se stalo. Po pěti dnech nás ve škole nechali nastoupit a řekli: ´Zase jednou budete muset vypomoct v kolchozu.´ Na poli jsme viděli, že kolem hromad se zeleninou jsou vykopány hluboké jámy.“ Zeleninu měly děti do děr naházet. Samozřejmě se divily. „Jen nám řekli, že zeleninu něco zničilo a že ji nemáme jíst.“ Pamětníci, kteří havárii přežili.

Jiná žena v dokumentu popisuje, jak se havárie podepsala na jejím zdravotním stavu: „Někdy kolem 2. července jsem onemocněla. Cítila jsem hroznou bolest hlavy a břicha. Měla jsem teplotu 41 C.“ Sedm dní zůstala v bezvědomí. „Matka mi pak říkala, že jsem neustále zvracela, všechno to bylo zelené.“ Její matka byla tou dobou těhotná. V březnu porodila holčičku. „Miminko bylo úplně černé, černé jako mazut. Po třech dnech se udusilo... Mému bratrovi zase vypadaly všechny vlasy.“ 

Statistika neštěstí

Dodnes se neví, kolik lidí vlastně kyštymská havárie postihla, kolik lidí zemřelo. Rakovinu způsobenou ozářením totiž nelze odlišit od jiných typů rakoviny. Podle studie Institutu biofyziky při sovětském ministerstvu zdravotnictví, kterou v roce 1992 provedl v Čeljabinsku, zemřelo následkem havárie v předcházejících 32 letech 8015 lidí. Pomník likvidátorům katastrofy

Pravdu vyjevili ruští emigranti

Svět neměl o jaderné katastrofě dlouho vůbec tušení. Až v roce 1976 katastrofu potvrdil sovětský emigrant, biochemik Žores Medvěděv, když v článku pro New Scientist o disidentských vědcích v SSSR jako by mimochodem zmínil „větší neštěstí na Urale“. Malá zmínka strhla vlnu zájmu. „Medvěděv a další badatelé začali pátrat dále a byla nalezena řada sovětských ekologických vědeckých sdělení, udávajících, že byla radiací kontaminována jezera, půda a více než 200 živočišných a rostlinných druhů v blíže neidentifikované oblasti pokrývající několik tisíc čtverečních kilometrů,“ popisuje John May v knize The Greenpeace Book of the Nuclear Age: The Hidden History, the Human Cost (1990). Místní se dodnes musejí potýkat s následky události staré více než půl století.

Pár let po havárii, v roce 1960, cestoval oblastí sovětský fyzik Leo Tumerman, který později emigroval do Izraele. V roce 1977 se svěřil se svými zážitky: „Sto kilometrů od Sverdlovska výstražná tabule u cesty varovala řidiče, aby následujících třicet kilometrů nezastavovali a jeli maximální rychlostí se zavřenými okénky. Na obou stranách cesty byla krajina všude na dohled mrtvá: žádné vesnice, žádná města, jen komíny zbořených domů, žádná obdělávaná pole či pastviny, žádná stáda, lidé ...nic.“ 

Americké tajné služby také mlčely

Střípky do mozaiky pomohla složit analýza sovětských map zasaženého prostoru z roku 1979. Američtí vědci z National Laboratory v Oak Ridge srovnali mapy z konce 50. let s novějšími mapami z roku 1970. Ukázalo se, že názvy třiceti malých obcí menších než dva tisíce obyvatel i několika větších měst byly odstraněny. Ostatně Majak na mapách nebyl vůbec, proto katastrofa získala jméno „kyštymská“, podle nejbližšího města. 

Když byly koncem 70. let zpřístupněny některé svazky CIA, ukázalo se, že americká tajná služba věděla o události v Majaku již od roku 1959. Zamlčela ji, bála se totiž nepříjemných následků pro rodící se americký jaderný průmysl.

 

user-avatar

Václav Pokorný

10. 11. 2017 | 10:45

> ExtraStory   |   Inzerce