Mumie byly cenným zdrojem, ze kterého se dal namlít léčivý prášek.

Mumie byly cenným zdrojem, ze kterého se dal namlít léčivý prášek. | zdroj: allthatsinteresting.com


Lidé kdysi jedli jiné lidi ze zdravotních důvodů

TÉMATA: medicína | středověk |

user-avatar

Tomáš Chalupa

16. 05. 2019 | 09:00

Léčit neduhy lidskou krví nebo třeba prachem z nadrcených lidských kostí, bylo kdysi vyhledávanou medicínou. Lidé byli tak trochu dobrovolně kanibaly, aby sami sebe vyléčili.

Vrcholem evropské kanibalistické medicíny bylo 17. století. Od kmánů po pány, všichni se v té době léčili přípravky, které obsahovaly části lidských těl nebo tekutin. Lékaři povzbuzovali své pacienty, aby popíjeli nejrůznější tinktury a medikamenty, které obsahovaly dokonce i čerstvé maso mrtvých.

Všechno to začalo kdysi dávno u Egypťanů a jejich mumií. Evropští doktoři se po těchto mumiích pídili a jezdili do Egypta, aby z mumií vyráběli tinktury a lektvary. Věřilo se, že konzumace takových léků může mimo jiné zastavit vnitřní krvácení. Lebka zase byla považována za skvělý prostředek proti bolesti hlavy. Hlava se tak v podstatě léčila jinou hlavou, jen nadrcenou na prášek.

Takové tinktury se obvykle míchaly s alkoholem, někdy také s horkou čokoládou. Lékaři sbírali dokonce i rozkládající se části těl, které byly údajně vhodné na léčbu epilepsie. Nezůstávalo jen u lebek, ale i celé části těl byly pro evropské lékaře vítaným zdrojem léčivé síly. Využíval se lidský podkožní tuk. Lékaři jej nahřívali a tavili, namáčeli pak do něj obvazy a těmi ovazovali rány zatím ještě žijících lidí.

Velmi cenná byla lidská krev. Musela být ale čerstvá, aby stále obsahovala „esenci života“. Podle švýcarského lékaře Paracelsa je popíjení krve lék na většinu nemocí. Ideálně by se měla pít z živých osob. Jeho radami se zřejmě řídila Alžběta Báthoryová alias Čachtická paní, která se podle nejrůznějších legend koupala v krvi mladých dívek a dokonce ji pila. Výhodné podle Paracelsa bylo navštěvovat veřejné popravy, kde kat za malý peníz umožňoval lidem nabrat si trochu čerstvé krve do hrnku.

Krev poražených nepřátel pili už římští gladiátoři, i když tam to mělo spíše symbolickou rovinu, a zřejmě se tím nesnažili vyléčit, ale přenést na sebe sílu a životní energii právě zesnulého protivníka. Přípravky z lidských orgánů nebo částí těla se používaly také ve starověké Indii nebo Mezopotámii. 

Ještě v roce 1848 jeden Angličan popisoval, že mu lékař předepsal přípravek z prachu z lidské lebky, který měl zbavit jeho dceru epilepsie. V roce 1908 se v německém lékařském magazínu objevil inzerát nabízející pro medicínské účely prášek z egyptské mumie. V tomto roce byl také zaznamenán poslední pokus pít krev popraveného člověka.

Dnes z těchto praktik není používáno nic, snad s výjimkou krevní transfúze. Samostatnou kapitolou jsou však transplantace lidských orgánů nebo nejrůznější genetické experimenty. Zkrátka jak psal už slavný Leonardo da Vinci: Udržujeme se při životě smrtí ostatních.

user-avatar

Tomáš Chalupa

16. 05. 2019 | 09:00

> ExtraStory   |   Inzerce
Zavří­t reklamu