Lýdia Kovářová při při letošním udělování Ceny Paměti národa

Lýdia Kovářová při při letošním udělování Ceny Paměti národa | zdroj: ČTK


Lýdia Kovářová ukrývala partyzány ve stodole. Doma měli přitom nastěhované Němce

TÉMATA: hrdinové | druhá světová válka | československo

user-avatar

Tomáš Chalupa

19. 11. 2015 | 12:30

Lýdia Kovářová pomáhala jako šestnáctiletá partyzánům při bojích za Slovenského národního povstání. Po jeho potlačení nastaly zlé časy a Kovářovi měli u sebe v chalupě nastěhované německé důstojníky. Ve stodole zároveň ukrývali tři parašutisty.

Lýdia Kovářová narozená Kordíková se narodila 9. ledna 1928 v malé obci Jasenie v Nízkých Tatrách. Otec byl kovář, měli také malé hospodářství, kde žila celá širší rodina. Druhá světová válka byla kdesi daleko a rodiny se prakticky nijak nedotýkala. To se změnilo v létě 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání. Několikrát jí známí umožnili navštívit partyzánský tábor v horách. Jako mnoho mladých z vesnice také pomáhala vynášet zbraně a zásoby partyzánům. Ovšem povstání bylo potlačeno. Lidé se radili, co dál. Bylo jasné, že přijdou Němci a bude zle. Lýdiin otec přesto navrhoval, aby všichni zůstali, pracovali na polích jako doposud, protože svým odchodem by přiznali před Němci vinu. Ostatním se ale jeho názor příliš nelíbil a bylo rozhodnuto utéct do hor. Kdo se nechtěl přidat, měl být zastřelen. Tak šli i Kordíkovi. Zabydleli se v jedné horské boudě. Ovšem klid nenastal. 

„V devět hodin večer vystřelili partyzáni z minometu z kopce Rígeľ do Podbrezovej. Za chvíli začali Němci ostřelovat Rígeľ nad naší kolibou. Střelba trvala do čtyř ráno. Nikdy na to nezapomenu. Tíííí. Nejblíže dopadla mina patnáct metrů od nás. Hrozné šlupky. Ráno jsme viděli, jak je střecha proděravěná od střepin," vyprávěla Lýdia Kovářová. Vlastním tělem tehdy kryla svou malou sestřičku, všichni kolem trnuli hrůzou. V kolibě se schovávalo osm lidí, z toho dvě děti. Lýdiin otec během této jediné noci zešedivěl.

Němci mezitím řádili i ve vesnici a zabili tam tři muže. Pak poslali vzkaz, že se všichni musí do tří dnů vrátit. Kdo přijde později, bude zastřelen. Kordíkovým nezbylo nic jiného než návrat domů.  Do každého domu se nastěhovali němečtí vojáci, Kordíkovi měli u sebe dokonce německé důstojníky. Ve vesnici platilo stanné právo, Němci si brali potraviny a vše, na co přišli v hospodářství Kordíkových. V této těžké situaci obdržel otec dopis od svého známého doktora Pavla Svoreně, který byl příslušníkem 2. paradesantního praporu a byl shozen na pomoc povstání. Nyní se zcela vyhladovělý ukrýval s dalšími dvěma vojáky v lovecké chatě. Po dva dny se dařilo donášet jim do chaty zásoby. Situace byla ale neudržitelná, a tak otec rozhodl, že se všichni parašutisté musí přesunout do jejich stodoly.

„Ve stodole jsme vybudovali skrýš. Měla kostru z dřevěných desek. Bylo na tom seno, potom sláma, vše se udupalo. Nemohli jste tam jít vrchem. Musel jste jít nejdřív spodem a počítat traverzy. Při třetí jste odbočil, lezl nahoru a pak se spustil do krytu. Byla tam spousta dek, konzervy a kýbl na exkrementy. Jednou tam muži uvízli deset dní, protože Němci měli pod nimi koně. Nemohli vyjít, takže to tam museli vydržet na konzervách," vzpomíná Kovářová.

Jednou málem Němci nachytali jednoho z vojáků, Lýdia ho musela narychlo ukrýt ve skříni. „Škubla jsem těžkou skříní, postavila jsem za ni malou stoličku a říkám: ‚Stoupněte si na tu židličku a Bůh chraň, abyste stoupl dolů.‘ Zatlačila jsem to, letěla jsem k druhé skříni, také jsem ji dala šikmo a běžela jsem k východu. Už tam byli Němci! Pátravě se koukali. Jeden stál za mnou u dveří. Druhý šel a rozházel postele, podíval se pod postel. Šel k levé skříni, za kterou nikdo nebyl. Byly v ní šaty na ramínkách, puškou shrnul oblečení a po dvou kusech je odsouval. Poté opřel pušku – a já jsem tehdy umřela, klekl si a koukal se pod skříň, která měla asi deset cm vysoké nohy. Koukal se a koukal – jedno století. Pak vstal a řekl: ‚Gut.‘ Vzal si pušku a šel k druhé šikmé skříni. Tam bylo prádlo, bajonetem je zvedal. Pak si opřel pušku o skříň. Teď si pomalu klekal. V tu ránu jsem se podívala na sebe a viděla jsem, jak se třesu, šaty se na mně třásly. A on tam klečel a díval se a klečel a díval se – druhé století. Já jsem se začala pohybovat, protože jsem viděla, že ten druhý voják u dveří se na mne začíná dívat, aby nebylo vidět, jak se na mně všechno třese. On se pořád koukal. Říkala jsem si: ‚Ježíš Maria!‘ Najednou vstane a řekne: ‚Gut.‘“

Kordíkovi zásobovali partyzány potravinami i teplým oblečením. Rodina se v pořádku dožila příjezdu Rudé armády a osvobození Jasení 21. března 1945. Po válce paní Kovářová pracovala jako učitelka. Je členkou Svazu bojovníků za svobodu a letos 17. listopadu obdržela Cenu Paměti národa

    

user-avatar

Tomáš Chalupa

19. 11. 2015 | 12:30

> ExtraStory   |   Inzerce