Ztrouchnivělé pozůstatky Transpolární železnice, na jejíž stavbě umíralo tisíce politických věznů a válečných zajatců.

Ztrouchnivělé pozůstatky Transpolární železnice, na jejíž stavbě umíralo tisíce politických věznů a válečných zajatců. | zdroj: mrtvatrat.cz


Mrtvá trať: česká expedice hledá pozůstatky Stalinovy megalomanské železnice

TÉMATA: mrtvá trať | Sibiř | Stalin | peklo gulagu | Sosnarová | Transpolární železnice | ruská tajga

user-avatar

Kateřina A.

22. 06. 2015 | 13:30

Mrtvá trať, Stalinův dech v tundře, Dráha mezi gulagy. Tak se dnes přezdívá ztracené železnici vedoucí liduprázdným územím Sibiře. Pro Stalina měla nepochopitelný význam a na její stavbu nahnal přes 80 tisíc vězňů, kteří čtyři roky pracovali, umírali vyčerpáním, nemocemi, násilím… Česká expedice se jako první vydala po stopách nedokončené trati. Na místa, do kterých desítky let nikdo nevkročil.

Zadíváte-li se na satelitní snímky Sibiře, uvidíte tenkou linku na liduprázdném území za polárním kruhem. Jsou to stopy po železnici č. 501 a 503 Salechard – Igarka, strašném megalomanském projektu Stalina, na který nahnal 100 000 vězňů, kteří v těch nelidských podmínkách živořili ve stovce táborů a umírali po tisících, aniž by nakonec 1200 km dlouhá trať k něčemu sloužila.

Výstavba železnice v ledové pustině začala v roce 1947 a historikové si dodnes nejsou jisti, co Stalina vedlo k touze propojit pusté a nevlídné prostředí polárních oblastí Sibiře. Snad to bylo proto, že během druhé světové války se do severního ledového oceánu dostaly německé ponorky a Stalin si uvědomil, že tato část území je z vojenského hlediska prakticky nechráněná, což by celoročně sjízdná železnice  s vyústěním v některém přístavu u Severního ledového oceánu změnila. V té době nebylo ještě nic známo o obrovských nalezištích plynu, které se v oblasti nacházejí.

Vzhledem k velkému spěchu se se stavbou začalo ještě před skončením plánovacích a přípravných prací a po dvou letech se zjistilo, že voda v Obském zálivu je příliš mělká a celé pobřeží naprosto nevhodné ke stavbě hlubokomořského přístavu. Stalin se však svých plánů nevzdal a nařídil vést železnici dál na východ podél severního polárního kruhu až k břehům Jeniseje do města Igarka. Stačilo jen nahnat do polárních bažin tundry a tajgy další desetitisíce vězňů a stavba Transpolární magistrály mohla pokračovat. Její plánovaná délka teď byla 1459 km.

Technické podmínky pro stavbu železnice byly mimořádně obtížné, už jen kvůli nedostupnosti a pustotě míst, kudy měla vést (kromě několika osad původních obyvatel zde nebylo žádné osídlení). „Zkuste ručně ve dvou lidech přepilovat kolejnici. My jsme to tak dělali, strašná práce,“ vzpomíná jeden z bývalých vězňů. Většinu roku je půda zmrzlá a pokrytá sněhem, během krátkého léta svrchní část roztaje a promění se v bažinatý povrch. V zimě až minus 50, v krátkém létě neuvěřitelná mračna komárů, kterým se nemáte jak ubránit. Nedostatek výbavy a potravin, otrocká práce, primitivní technika, násilí, zvůle, smrt… Takové byly každodenní podmínky na této šílené stavbě.

Po smrti Stalina v roce 1953 byla stavba, jako naprosto neúčelná, zastavena a zakonzervována. Díky naprosté opuštěnosti a obtížné dostupnosti těchto končin dodnes kolem nepoužívané trati zůstaly netknuty desítky lágrů a železniční technika, i když se na nich podepsal zub času. Právě v tom tkví jedinečnost tzv. Mrtvé trati, nikde jinde se pracovní tábory nezachovaly tak jako zde. Tato zapomenutá místa si vybrala jako cíl své expedice v roce 2009 skupinka nadšenců z Česka, v čele s cestovatelem Štěpánem Černouškem.

Zajímalo je, co zbylo po utrpení všech těch lidí, kteří na výstavbě železnice dřeli a umírali. Našli a zdokumentovali místa, která lidé po Stalinově smrti chvatně opustili, nikdo nenavštívil. V rozpadajících se vězeňských barácích se dodnes povalují věci denní potřeby, čísi čepice, plechový hrnek, v bachařských kamnech jsou nacpané dopisy zabavené dávným vězňům. Soukromá cesta sedmi Čechů tak přinesla výstupy, které berou odborníci na dějiny komunistických represí vážně. Štěpánu Černouškovi Mrtvá trať učarovala a na místa se ještě dvakrát vrátil.

"To, co jsme objevili, je jakési autentické muzeum gulagů, které se pomalu ztrácí v tajze,“ říká Černoušek. „Někteří historici zpochybňují výpovědi pamětníků a hledají zdůvodnění pro nesmyslnou stavbu. Přitom se téměř nikdo z nich na ta místa nevydal, je to z Moskvy čtyři dny vlakem, čtyři dny parníkem po Jeniseji a pak ještě několik hodin motorovým člunem. Dostat se do Igarky i do Salechardu je tak časově a finančně náročné, že to podstoupí jen nadšenec, který rád cestuje do odlehlých končin a je ochotný za to dát peníze. A to já jsem.“

Že jsou české výpravy na zaniklou železnici výjimečným počinem, dokládá i zájem uznávaného ruského sdružení Memorial, které mapuje dějiny sovětského zotročení a poznatky Černouškovy expedice zařadilo do svého virtuálního muzea gulagu. Jsou tu přesně popsána a zdokumentována nejrůznější místa spojená s represemi, vyhnanstvím či popravami sovětské éry a odtud pak čerpají badatelé z celého světa.

S přispěním projektu Mrtvá trať, mrtvatrat.cz

user-avatar

Kateřina A.

22. 06. 2015 | 13:30

> ExtraStory   |   Inzerce