Mrtvá trať: česká expedice hledá pozůstatky Stalinovy megalomanské železnice

Zadíváte-li se na satelitní snímky Sibiře, uvidíte tenkou linku na liduprázdném území za polárním kruhem. Jsou to stopy po železnici č. 501 a 503 Salechard – Igarka, strašném megalomanském projektu Stalina, na který nahnal 100 000 vězňů, kteří v těch nelidských podmínkách živořili ve stovce táborů a umírali po tisících, aniž by nakonec 1200 km dlouhá trať k něčemu sloužila.

Výstavba železnice v ledové pustině začala v roce 1947 a historikové si dodnes nejsou jisti, co Stalina vedlo k touze propojit pusté a nevlídné prostředí polárních oblastí Sibiře. Snad to bylo proto, že během druhé světové války se do severního ledového oceánu dostaly německé ponorky a Stalin si uvědomil, že tato část území je z vojenského hlediska prakticky nechráněná, což by celoročně sjízdná železnice  s vyústěním v některém přístavu u Severního ledového oceánu změnila. V té době nebylo ještě nic známo o obrovských nalezištích plynu, které se v oblasti nacházejí.

Vzhledem k velkému spěchu se se stavbou začalo ještě před skončením plánovacích a přípravných prací a po dvou letech se zjistilo, že voda v Obském zálivu je příliš mělká a celé pobřeží naprosto nevhodné ke stavbě hlubokomořského přístavu. Stalin se však svých plánů nevzdal a nařídil vést železnici dál na východ podél severního polárního kruhu až k břehům Jeniseje do města Igarka. Stačilo jen nahnat do polárních bažin tundry a tajgy další desetitisíce vězňů a stavba Transpolární magistrály mohla pokračovat. Její plánovaná délka teď byla 1459 km.

Technické podmínky pro stavbu železnice byly mimořádně obtížné, už jen kvůli nedostupnosti a pustotě míst, kudy měla vést (kromě několika osad původních obyvatel zde nebylo žádné osídlení). „Zkuste ručně ve dvou lidech přepilovat kolejnici. My jsme to tak dělali, strašná práce,“ vzpomíná jeden z bývalých vězňů. Většinu roku je půda zmrzlá a pokrytá sněhem, během krátkého léta svrchní část roztaje a promění se v bažinatý povrch. V zimě až minus 50, v krátkém létě neuvěřitelná mračna komárů, kterým se nemáte jak ubránit. Nedostatek výbavy a potravin, otrocká práce, primitivní technika, násilí, zvůle, smrt… Takové byly každodenní podmínky na této šílené stavbě.

Po smrti Stalina v roce 1953 byla stavba, jako naprosto neúčelná, zastavena a zakonzervována. Díky naprosté opuštěnosti a obtížné dostupnosti těchto končin dodnes kolem nepoužívané trati zůstaly netknuty desítky lágrů a železniční technika, i když se na nich podepsal zub času. Právě v tom tkví jedinečnost tzv. Mrtvé trati, nikde jinde se pracovní tábory nezachovaly tak jako zde. Tato zapomenutá místa si vybrala jako cíl své expedice v roce 2009 skupinka nadšenců z Česka, v čele s cestovatelem Štěpánem Černouškem.

Zajímalo je, co zbylo po utrpení všech těch lidí, kteří na výstavbě železnice dřeli a umírali. Našli a zdokumentovali místa, která lidé po Stalinově smrti chvatně opustili, nikdo nenavštívil. V rozpadajících se vězeňských barácích se dodnes povalují věci denní potřeby, čísi čepice, plechový hrnek, v bachařských kamnech jsou nacpané dopisy zabavené dávným vězňům. Soukromá cesta sedmi Čechů tak přinesla výstupy, které berou odborníci na dějiny komunistických represí vážně. Štěpánu Černouškovi Mrtvá trať učarovala a na místa se ještě dvakrát vrátil.

"To, co jsme objevili, je jakési autentické muzeum gulagů, které se pomalu ztrácí v tajze,“ říká Černoušek. „Někteří historici zpochybňují výpovědi pamětníků a hledají zdůvodnění pro nesmyslnou stavbu. Přitom se téměř nikdo z nich na ta místa nevydal, je to z Moskvy čtyři dny vlakem, čtyři dny parníkem po Jeniseji a pak ještě několik hodin motorovým člunem. Dostat se do Igarky i do Salechardu je tak časově a finančně náročné, že to podstoupí jen nadšenec, který rád cestuje do odlehlých končin a je ochotný za to dát peníze. A to já jsem.“

Že jsou české výpravy na zaniklou železnici výjimečným počinem, dokládá i zájem uznávaného ruského sdružení Memorial, které mapuje dějiny sovětského zotročení a poznatky Černouškovy expedice zařadilo do svého virtuálního muzea gulagu. Jsou tu přesně popsána a zdokumentována nejrůznější místa spojená s represemi, vyhnanstvím či popravami sovětské éry a odtud pak čerpají badatelé z celého světa.

S přispěním projektu Mrtvá trať, mrtvatrat.cz