Váleční zajatci v První světové válce (1917) | zdroj: Profimedie.cz


Můj děda válčil u Haliče! Vnučka objevila dopis na rozloučenou z tábora smrti

TÉMATA: první světová válka | československo | rakousko-uhersko

„Osud mého dědy z otcovy strany, Bedřicha Urbana z Dobropůle u Vitic, je velmi tragický, ale ve své době nijak výjimečný,“ řekla na úvod svého vzpomínání Libuše Brichtová, vnučka jednoho z českých vojáků, kteří padli v první světové válce.

user-avatar

ExtraStory.cz

3. 08. 2014 | 21:49

Jako pěšák rakousko-uherské armády bojoval na východní frontě, v Haliči a na Bukovině. V srpnu roku 1916 byl zajat u rumunské vesnice Bodzavám a poslán do zajateckého tábora na okraji města Sipote v rumunské Moldávii. V krutých táborových podmínkách nepřežil stejně jako tisíce dalších vojáků první zimu.

Sipote byl v době první světové války jedním z největších zajateckých táborů na území Rumunska. Už v zimě roku 1916, kdy Rumunské království vstoupilo na straně Trojdohody do války, se v něm nacházelo 23 tisíc válečných zajatců. Mezi nimi i dědeček Libuše Brichtové, v jehož návrat domů doufala manželka Anna s dvěma malými synky. Netušila, že její muž padl do zajetí; poslední dopis, který od něj přišel polní poštou, pocházel ještě z doby před jeho zajetím.

Ne nadarmo získal Sipote přízvisko „tábor smrti“, podmínky tu byly opravdu strašlivé. Zajatci byli ubytováni ve třech dřevěných barácích, v každém z nich bylo namačkáno asi 1 200 mužů. Ostatní byli nahnáni do stájí. Domy byly tmavé, bez oken a tedy možnosti větrání. Vojáci spali na holých pryčnách bez slamníku, bez dek. Přesto, že v barácích byla kamna, kvůli nedostatku topiva se v nich netopilo. Mnozí muži přitom neměli na sobě ani kabát, neboť je po příchodu do tábora okradli rumunští nebo ruští vojáci.

Přes den váleční zajatci pracovali na stavbě baráků. Dřevo na stavbu dopravovali z lesa vzdáleného tři hodiny chůze. K jídlu dostávali jen placky nebo kaše z nekvalitní kukuřičné mouky. To byla společně s vodovou polévkou s hrachem nebo fazolemi jejich jediná strava. Vodárenská věž stojící před táborem jen stěží pokrývala potřeby táborové kuchyně, natož hygienické potřeby. Není divu, že krátce po příchodu začali zajatci hromadně umírat na úplavici, tyfus, malárii, skvrnitý tyfus, choleru a zápal plic.

Ubikace pro nemocné se nikterak nelišily od ostatních, jen zajatců v nich bylo více. V táboře sice pobývali tři rumunští doktoři, o nemocné se však nestarali. Protože do zamrzlé země nebylo možno vykopat hroby, ležely stovky mrtvých venku před baráky. Teprve až půda rozmrzla, byla těla mrtvých naložena na káru, odvezena do lesa a uložena do společné jámy. Bez křížů a jiných označení.

Rumunské ministerstvo války se snažilo zoufalý stav zajatců utajit před světem. Teprve po návštěvě a intervenci komise Mezinárodního červeného kříže v Ženevě se podmínky v táboře začaly zlepšovat. Původní, zamořené baráky musely být strženy a nový, vzorový tábor byl postaven o dva kilometry dále. Rok a půl po příchodu prvních zajatců dorazila do tábora konečně první zásilka Červeného kříže: celkem tři vagóny naplněné balíčky s potravinami a oblečením. Společně s tím přišlo také 325 osobních balíčků pro zajatce z domova. Mnozí z těch, kterým byly balíčky určeny, ale již nebyli naživu, jako třeba Bedřich Urban.

„Můj děda patřil k těm, kdo se svého balíčku již nedočkali. Nedočkal se ani setkání se svými malými syny. Nejmladšího, mého otce, ani nepoznal. Otec se narodil v prosinci 1914. Válka jim nedala žádnou šanci !“ posteskla si vojákova vnučka a dodala: „Komise Červeného kříže zaregistrovala dědu jako zemřelého, bez udání data a příčiny úmrtí. Zprávu o smrti odeslala rodině s tím, že až se zlepší podmínky doručování, pošlou podrobnější vyrozumění. Upřesňující zpráva ale buď nepřišla, nebo se nám nedochovala. Můžeme tedy jen předpokládat, že děda zemřel na některou z infekčních chorob, které se v táboře při takovém množství zajatců a špatných podmínkách rychle šířily.“

Tělesné ostatky 7 271 válečných hrdinů ze hřbitova Sipote byly v letech 1929 – 1939 exhumovány a pohřbeny na hřbitově a v kostnici kostela Biserica Breazu ve městě Iasi (Jasy) v rumunské Moldávii.„Velmi bych si přála navštívit Sipote s kytičkou pro dědu, s trochou hlíny z jeho zahrady a přehrát mu Dvořákovo Largo z Novosvětské,“ svěřila se Libuše Brichtová a zdůraznila, že její rodina ani po 100 letech od vypuknutí jedné z nejstrašnějších válek v dějinách na svého zemřelého předka nezapomíná.


Úryvek z dopisu Bedřicha Urbana z Východní fronty (1916)
Milovaná Máti a Dítky !
Přijměte s dědečkem srdečný pozdrav a políbení. Já také jsem zdráv a zase na jiném místě. Proto jsem Ti nemohl pořádně psát. Poštu jsme také nedostali až včera, ale já neměl nic, tak čekám, jak navečer nebo zítra snad dostanu.Jsme tu v kopcích, ale jest to obstojné. Ve vesnici ubytovaný podél řeky. Roste tu kukuřice a ovoce, tak buď bez starosti.Já na Vás vzpomínám, co asi děláte. Co "Bedouš" s Jarouškem. Kdy se podívám domů, to nevím nic určitého. Tak pracuj dle možnosti.Vím, že je to všechno těžký pro Tebe, ale jen se šetři, ať jsi zdravá a děti i dědeček.Snad se zdrávi toho konce dočkáme. Jak dostanu psaní, tak Ti hned odepíšu. Pan Procházka taky pozdravuje. Piš, co tam nového.Já vím, že se to nedá vypsat.Ještě Vás mnohokrát líbá váš tatínek a vzpomíná. Všechny zdraví.Na brzkou nashledanou s Jarouškem a Bedříškem. Váš tatínek

> ExtraStory   |   Inzerce

témata

Komentáře ( )

user-avatar

ExtraStory.cz

3. 08. 2014 | 21:49