Nebýt zrcadel, lidé z Rjukanu by půl roku žili ve skličujícím šeru hor.

Nebýt zrcadel, lidé z Rjukanu by půl roku žili ve skličujícím šeru hor. | zdroj: wonderfulengineering.com


Muž přinesl lidem slunce do jejich města, aby nebyli smutní

TÉMATA: sluneční energie | vynálezy | norsko

user-avatar

Ivanhoe

2. 10. 2015 | 09:45

Po sto letech příšeří se mohou obyvatelé městečka Rjukan v Norsku během zimních měsíců opět těšit slunci. Nebýt podnikavce Martina Andersona, žili by od září do března ve stínu horských štítů.

Norské městečko Rjukan leží hluboko posazené v údolí Vestfjordu na úpatí 1 800 metrů vysoké hory Gaustatopeen. Po polovinu roku strmé svahy hor brání slunci, aby městečko ozařovalo svými paprsky. Každoročně tak od září do března jeho obyvatelé smutně hleděli do modré oblohy a na sluncem zalité vrcholky hor, zatímco jejich město bylo ponořeno do stínu. To však je již minulostí. Od roku 2013 dopadá kousek slunečního svitu na jejich náměstíčko díky třem heliostatickým zrcadlům, umístěným na úbočí hory ve výšce 450 metrů nad městem.

Heliostatická zrcadla

Tato zrcadla zachycují a odrážejí sluneční světlo a vysílají je přímo na náměstí. Jsou schopna takto osvětlit okolo 600 metrů čtverečních plochy. Jejich činnost monitorují webkamery a řídí počítač. Heliostaty generují sluneční energii, s jejíž pomocí se naklánějí a rotují podle toho, jak se slunce pohybuje po zimní obloze. Zrcadla se pohnou každých deset vteřin, což zaručuje, aby sluneční světlo dopadalo na náměstí po celý den.

Geniální nápad, jak odrážet slunce do městečka, se zrodil už před více než 100 lety v hlavě průmyslníka Sama Eydea, jenž v údolí postavil továrnu na hnojiva a založil nové město, aby měli kdy bydlet jeho dělníci. Svůj záměr ovšem pro nedostatek potřebné technologie tehdy nezrealizoval a místo zrcadel postavil v roce 1928 lanovku, která za malý poplatek vyvážela obyvatele městečka na vrchol hory, aby si tam mohli užít chybějícího sluníčka.

Sluneční paprsky se odrážejí od zrcadel a dopadají na náměstí.

K jeho nápadu se vrátil v roce 2005 až místní umělec Martin Anderson, když se dozvěděl o částečně zakrytém sportovním stadionu v Arizoně, který využívá zrcadel k podpoře růstu trávy na hřišti. Rovněž zjistil, že v Itálii existuje vesnice, která je podobně sevřená horami vrhajícími stín, ale kde se podařilo pomocí zrcadel navrátit slunce do života lidí. Andersonovi však trvalo osm let, než tuto ideu převedl do praxe. Zprvu nenacházel pochopení na městské radnici, když však nakonec získal potřebná povolení a finance, začali se bouřit samotní obyvatelé městečka, jimž celý projekt, který si vyžádal 851 tisíc dolarů, přišel jako zbytečné mrhání veřejných peněz. Když však zrcadla poprvé světlem zalila zastíněné náměstí, vrátil se do tváří mnoha lidí úsměv a jas. „Je to tak teplé. Nikoli fyzicky, ale mentálně. Je to mentálně hřejivé,“ libovala si například důchodkyně Ingrid Sparbo. „Přineslo nám to mnoho štěstí,“ okomentovala přínos vynálezu Heidi Fieldheimová. Teď kdykoli se lidem začne stýskat po slunci, vyrážejí na náměstíčko a nastavují své tváře odraženým slunečním paprskům, jejichž intenzita dosahuje až 90 procent oproti originálu na nebi.

Lidé přivítali slunce s velkou radostí.

user-avatar

Ivanhoe

2. 10. 2015 | 09:45

> ExtraStory   |   Inzerce