Hrůzné zážitky z vězení Hanu Truncovou navždy poznamenaly.

Hrůzné zážitky z vězení Hanu Truncovou navždy poznamenaly. | zdroj: internet


Na cele byla se štěnicemi a krysami, musela pít z tureckého záchodu

TÉMATA: političtí vězni | Hana Truncová | věznice v Ústí nad Labem | druhá světová válka | socialismus | totalita

user-avatar

Kateřina A.

19. 08. 2015 | 06:00

Válečná zvěrstva i totalitu poznala jako mladé děvče. Po skončení války si Hana Johnová představovala svůj život plný cestování a studií. Svoboda ovšem trvala velmi krátkou dobu. V únoru 1948 přišel socialismus a s ním věznění, vyhánění nepohodlných na Sibiř, mučení. Mnoho lidí emigrovalo a začalo se hromadně zatýkat. Přišly první monstrprocesy a tresty smrti. Přišel strach…

Hana Truncová, rozená Johnová, pochází z Teplic, kde před válkou žili Češi, Němci a Židé v naprostém klidu a sounáležitosti. To se ale změnilo a poválečný odsun se dotkl i jí, když najednou zmizely celé rodiny a ona přišla o spoustu kamarádek ze školy. Často k tomu došlo, když otcové rodin byli v práci a ženy byly nucené odejít okamžitě, třeba od rozvařeného oběda.

Vždycky milovala svobodu a toužila po ní. Byla dítě pohraničí a pro ni a její kamarády bylo naprosto přirozené v zimě lyžovat přes hraniční přechod do Německa a zpět. Celník se vždycky jen zeptal: „Kam se chystáte a kdy se vrátíte, děti?“ a zamával jim na cestu. Proto ji přiškrcený život po válce ubíjel. Žádný cestovní ruch, žádné knihy a časopisy, nic. Tak začala proti režimu bojovat. Pomáhala převádět přes hranice, které tak dobře znala, lidi, kterým hrozil kriminál, množila protistátní letáky. Zatčení na sebe samozřejmě nenechalo dlouho čekat a v roce 1951, měsíc před svatbou, skončila ve vězení v Ústí nad Labem. Spolu s ní zatkli také jejího otce a snoubence.

“V Ústí byly kobky pod chodníkem, samé samovazby, žádné větrání, jedině když bachař otevřel dveře, tak k vám přišla zatuchlina z chodby. Prvotřídní temnice, kde není ani paprsek světla. Když vás tam strčí, nevíte, jestli je tam vlhko nebo plíseň, nevidíte nic. Kdyby tam byl alespoň klid. Ale byl tam rachot, jako kdyby mlátil pekelný stroj. Občas nám šoupli „žrádlo“ v mrňavé gumové misce, v jaké v té době zubaři míchali amalgánové plomby. Neměli jsme ani lžíci. Pud sebezáchovy nás donutil to sníst nebo spíš vypít. Ztratila jsem pojem o čase. Výslechy probíhaly ve dne v noci. Byly různé, podle druhu estébáka. Dnes bych nikoho z nich nejspíš nepoznala. Také proto, že nám svítili do očí. Neměla jsem hřeben ani zubní kartáček, 3 měsíce jsem se nečesala. Do toho ženské potíže a takto jsme chodili k výslechu. Nehty jsme si neměly čím ostříhat. Na cele mě pozorovali špehýrkou, když jsem vykonávala potřebu. Pití jsme také neměly. Pila jsem vodu z tureckého zapuštěného záchodu. Hrůza, hrůza, hrůza." vzpomíná na na svou děsuplnou minulost.

"V cele byla velká dřevěná palanda plná štěnic. Nebyly tam žádné deky, ležela jsem na palandě, ruce jsem musela mít vedle sebe a pak vylézaly štěnice. To bylo strašné. Na chodbě bylo jedno umyvadlo se studenou vodou a vedle něj visel jediný ručník. Na něm byly vidět skvrny od krve všech vězňů. Neštítila jsem se, věděla jsem, že je na něm krev i někoho z mých blízkých. Vyšetřovatelé se chovali hrozně. Ta jejich brutalita a strašná arogance byla příšerná. U výslechů bylo často otevřené okno a mě mnohokrát napadlo z něj vyskočit. Odsoudili mě za velezradu a špionáž na 13 let a k peněžitému trestu, který nebylo z čeho zaplatit, protože nám vše zkonfiskovali.

U soudu byli i mí rodiče, které jsem s pousmáním pozdravila a za to dostala korekci na Pankráci. Na cele byla dřevěná palanda, která vypadala: prkno, mezera, prkno, mezera a žádný slamník na ní, prostě nic. Bachař se mě ptal, jestli to mám s poklopem, nebo bez? Vůbec jsem tenkrát nevěděla, na co se ptá. Byl tam totiž zapuštěný žanek, čili francouzský záchod, a odtam vylézaly krysy. Poklop jim v tom bránil. Propuštěná jsem byla před amnestií v roce 1960. Nechodila jsem ven, bála jsem se kontaktu s lidmi. Někteří mě i zvali, ale nikdy jsem pozvání nepřijala. Byla jsem vyřazená ze společnosti. Dlouho jsem nemohla najít práci. S obchodní akademií mě všude chtěli, ale když jsem přiznala, že jsem byla vězněná, najednou měli plno. Nakonec jsem přes protekci začala pracovat v jeslích mezi dětmi, uzavírá svůj pohnutý příběh Hana Truncová, která se nakonec za svého snoubence provdala. Jen o deset let později, než plánovali.

user-avatar

Kateřina A.

19. 08. 2015 | 06:00

> ExtraStory   |   Inzerce