Chtěla být zpěvačkou, místo toho skončila na čtvrtstoletí v těžkém kriminále. | zdroj: imgct.ceskatelevize.cz


Nejkrásnější česká útěkářka: estébáci ji svlékli donaha a zbitou pak nutili tančit

TÉMATA: ženy | češi | stb | totalita | československo

Nejednou ve tmě uslyšela hlasy a štěkot psů. Hned se jí vybavily zkazky, co tihle pohraniční vlčáci dokážou. Rychle se proto schovala do nejbližšího křoví. Psi prošli okolo a jako zázrakem ji nevyčenichali. Jakmile zmizeli z doslechu, Irena vyšla z úkrytu. V tu chvíli se ale začala propadat po kolena do bahna!

user-avatar

Markéta Oderská

5. 11. 2014 | 07:05

Pohraničník z filmu Král Šumavy (1959)

První pokus o útěk na jaře 1949 devatenáctileté Ireně Vlachové nevyšel. Její snoubenec František Smrček, který krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 emigroval na Západ, jí sice zařídil z ciziny prostřednictvím přátel převaděče, který ji měl dovést přes Šumavu do Německa, jenže muž shrábl peníze a dívku nechal stát uprostřed lesa na československé straně hranice. Pouze jí ukázal směr, kterým se má vydat, a zmizel. Dívka bloudila celou noc v lese, a když došla nad ránem k ceduli s českým nápisem, rozhodla se vrátit do Prahy a pokusit se o útěk později.

Takto lidé za komunismu nelegálně prchali přes hranice na Západ.

Nasedla do vlaku, co mířil do Plzně, ale dojela jen do Klatov. Vyčerpáním v kupé usnula a brzy vzbudila pozornost dvou mužů v uniformě, kteří si všimli jejích zablácených bot a oblečení. Sebrali ji a poslali do klatovské věznice. Po několika týdnech ji převezli do Prahy do obávané ulice na Bartolomějské. StB ji zprvu považovala za obyčejnou útěkářku, a tak ji vrátila zpátky do Klatov. Zanedlouho si ji však vyžádala opět do Prahy. Tehdy Ireně nastaly krušné časy.

Tuhle krásnou dívku brutálně mučili estébáci. Svlékli ji při tom donaha.

Už při příchodu na vyšetřovnu v Bartolomějské dostala na uvítání pořádnou ránu zezadu do krku. Při dalších výsleších o velikonočních svátcích vyšetřovatelé ještě přitvrdili. „Všechno začalo tím, že jsem dole v hale Pankráce musela projít špalírem zmlácených mužů. V Bartolomějské mne pak posadili za stůl a jeden z vyšetřujících seděl vedle mne a gumičkou s olověnými kuličkami mne cvrnkal do obličeje. Pak mi dali znovu hadr na oči a někam mě odvedli. Zařvali na mne, že se musím svléknout. Když jsem se k tomu neměla, tak ze mne ty šaty strhali a zabalili mě do mokré, páchnoucí deky, hodili mě na dřevěnou lavici a začali mě mlátit. Omdlela jsem. Několikrát mě polili vodou. Když jsem se trochu probrala, poručili mi kleknout na židli a mlátili mě do chodidel. Potom pustili gramofon a jeden ke mně přišel a začal se mnou tančit. Nemohla jsem na těch rozbolavělých nohou vůbec vstát, a tak jsem několikrát upadla. Oni se smáli, že prý si mysleli, že jsem lepší tanečnice,“ zaznamenala své vzpomínky v knize nazvané Svědectví.

Kdysi tak obávaná vyšetřovna StB na Bartolomějské 4 v Praze

Až při dalších výsleších se Irena Vlachová dozvěděla, proč ji tak mučí. Státní bezpečnost totiž zatkla její kamarádku Libuši Kunovou a vytloukla z ní doznání, kterak obě mladé ženy se snažily zachránit právníky, kterým hrozil komunistický kriminál. Libuše se k seznamu právníků dostala přes svého šéfa u advokátní komory a s Irenou pak po nocích psaly těmto lidem anonymní dopisy, aby je varovaly. „Byly jsme naivní,“ přiznává po letech Irena. „Oni si nemohli být jisti, že je to skutečné varování, že to třeba není provokace od StB,“ vysvětlila, proč někteří z nich pak dopisy zanesli rovnou na StB.

Bývalá cihelna Červené Pečky. Provoz tu byl ukončen v roce 1973.

U soudu pak Irena Vlachová dostala 25 let za velezradu a brzy byla deportována na práci do cihelny v Červených Pečkách. V té době vážila 45 kilogramů. To byla strašně těžká práce. Nakopat tu hlínu, naložit ji na vozík a dovézt ji k takovému výtahu. A to bylo životu nebezpečné. To se muselo vytlačit, skočit na takový řetěz, aby se zaklínil, a honem utéct. Jinak by vás to rozdrtilo,“ vzpomínala později Vlachová. Není divu, že se v létě roku 1950 pokusila o druhý útěk, k němuž přemluvila svoji spoluvězenkyni Aničku. Dívky měly namířeno do Berlína, kde tou dobou právě probíhalo mezinárodní setkání mládeže. Věřily, že mezi tolika mladými lidmi se jim podaří proklouznout do západního Berlína. Na útěku byly 11 dní, většinou putovaly v noci a ve dne přespávaly v lese. Došly až do Plavna, kde stačilo jen přejít dálnici a ocitly by se v západoněmeckém městě Hof. „Ale sotva jsme na tu dálnici vstoupily, obklopila nás policie,“ vyprávěla po letech Irena Vlachová.

Ve vězení Irena Vlachová pobyla v letech 1949–1960.

Za pokus o útěk pak vyfasovala další tři roky. Propuštěna byla až na velkou amnestii v roce 1960. Mohla však pracovat jen manuálně, ačkoli si od útlého věku přála studovat zpěv a dějiny umění. Vždyť se kvůli tomu už v roce 1945 odstěhovala z rodného Vyškova do Prahy! Mohla si polepšit, kdyby kývla na spolupráci, kterou jí StB po propuštění z vězení nabízela, ale to Irena zásadně odmítala.

Pamětní deska na věznici v Pardubicích, kde byla vězněna spolu s dalšími politickými vězni i Irena Vlachová.

 Na lepší časy se jí začalo blýskat až koncem 60. let, kdy se v tehdejším Československu začaly uvolňovat poměry. Její manžel, houslista a koncertní mistr Josef Šimon, vyhrál v roce 1968 konkurz na místo v holandském orchestru. Odjeli tam spolu v roce 1968 a už tam zůstali.

Za zločiny proti lidskosti v 50. letech nebyl nikdo z těch, kdo Irenu Vlachovou mučil, nikdy potrestán.

Ihned po sametové revoluci v roce 1989 Irena Vlachová podala na své tehdejší brutální mučitele z Bartolomějské trestní oznámení. Ačkoli byli tenkrát ještě naživu, tak se nic nic nestalo. Prostě nikoho to nezajímalo,“ uzavřela své vzpomínky Irena Vlachová, která sice ztratila mnoho let svobody, ale zachovala si hrdost a čest. 

Irena Vlachová-Šimonová si uchovala krásu a čest i ve stáří.

> ExtraStory   |   Inzerce

témata

Komentáře ( )

user-avatar

Markéta Oderská

5. 11. 2014 | 07:05