Aneta Langerová v roli ruské básnířky Anny Barkovové

Aneta Langerová v roli ruské básnířky Anny Barkovové | zdroj: cs-cz.facebook.com/8hlavsilenstvi


Nejtalentovanější ruská básnířka skončila ve stalinských lágrech. Jejího příběhu se chopila česká filmařka

TÉMATA: anna barkovová | gulagy | 8 hlav šílenství | aneta langerová

user-avatar

Blondie

11. 04. 2015 | 14:00

Jméno Anny Barkovové je i v ruském prostředí málo známé. K širšímu okruhu čtenářů se její texty dostaly až díky vydání sebraných spisů v roce 2002, tedy téměř 30 let po její smrti. Neznala ji zprvu ani česká režisérka Marta Nováková, když zrovna přemýšlela, o čem bude točit svůj druhý celovečerní film. Lákalo ji téma sovětských lágrů a při studiu lágrové literatury pojednou narazila na neuvěřitelný osud Anny Barkovové, která v pracovních táborech prožila s přestávkami 22 let.

Talentovaná básnířka Anna Barkovová měla před sebou velmi slibnou kariéru. Když ve dvaceti vydala svoji první básnickou sbírku Žena (1921), snášela se na ni ze všech stran jen samá chvála a dokonce i tehdy uznávaný kritik a lidový komisař pro kulturu Anatolij Lunačarskij jí předpovídal velkou budoucnost. „Myslím, že se stanete nejlepší ruskou básnířkou za celou dobu existence ruské literatury,“ napsal jí v dopise. Po čase ji dokonce jmenoval svou osobní tajemnicí a Leninova sestra Marie Uljanovová zajistila Barkovové místo redaktorky v komunistickém deníku Pravda.

V Kremlu Barkovová poznává zblízka novou, bolševickou aristokracii a vnímá, jaký přepychový život vede. Dvojí morálku nedokáže přehlížet, s Lunačarským se rozchází a opouští také post hýčkané a vyzdvihované básnířky. Od konce 20. let již očekává své zatčení. Neoslavuje totiž stalinský režim, ale naopak jej kritizuje s upřímností sobě vlastní. Její přirozeně rebelská povaha jí nedovoluje poslušně kráčet  s davem. Netají se ani svou lesbickou orientací. Protiví se jí zbabělost, strach a zaslepenost, které ovládaly duši ruského člověka.

„Kolektivní člověk funguje podle živočišných instinktů kolektivního těla a zachází se s ním jako se zvířetem. Společnost se mění v totalitární mraveniště, nad nímž se zvedla obrovská noha v holínce s podrážkou z tvrdých hřebů,“ zapsala si Barkovová ve 30. letech do deníku.

Anna Barkovová

První zatčení přišlo v roce 1934. Barkovová byla odsouzena na pět let tábora nucených prací v Kazachstánu. Věděla, že tam nebude moci psát, a chtěla proto raději umřít. Napsala dopis ministru vnitra a žádala jej o popravu. Nevyhověl jí.

Na svobodu ji propustili v roce 1939, ale nesměla se vrátit do Moskvy. Žila ve vyhnanství a za války málem umřela hlady, neměla co jíst. Živila se hádáním osudu z dlaně a holýma rukama vyhrabávalaz brázd brambory. Rudoarmějci ji málem zastřelili jako „fašistickou děvku“, ač se před Němci po celou dobu schovávala.

V letech 1947–1956 ji podruhé uvěznili, tentokrát na severu Sibiře. „Dokonce i to, že jsem pracovala jako hlídač, bylo přitěžujícím faktorem. Podle názoru vyšetřovatele jsem si práci hlídače vybrala naschvál, abych před naší sovětskou vlastí ukryla talent. Za to, že jsem v Puškinovi nalézala vnitřní svobodu, za to, že jsem studovala na gymnáziu – což prokurátor Kudrjašov ve své obžalovací řeči připomněl několikrát –, mě odsoudil kalužský obvodní soud 16. prosince 1948 k deseti letům lágru a pěti letům vyhnanství,“ zapsala si Barkovová tenkrát do deníku.

Aneta Langerová a Marie Štípková

V roce 1954 prožívá v táboře velké milostné vzplanutí k jedné ze spoluvězeňkyň Valentině Makontinské, ale lágrové prostředí, kde jsou pod neustálým dohledem, jejich lásce moc nepřeje. Barkovová navíc trpí astmatem a tuberkulózou. V roce 1956 se dostává na svobodu, zažádá o rehabilitaci i povolení k trvalému pobytu v Moskvě. V roce 1957 je však na základě udání znovu zatčena. Svého kocoura totiž pojmenovala Nikitka (stejným jménem, jaké měl tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov) a nadávala mu na zahradě tak hlasitě, že to její sousedi považovali za protisovětskou agitaci. V lágru strávila dalších deset let. 

Po návratu v roce 1965 byla sice plně rehabilitována, pobírala penzi a na přímluvu ruských spisovatelů jí byl dokonce přidělen komunální byt v Moskvě, ale posledních 11 let svého životě prožila již Barkovová ve strachu z dalšího zatčení. Když ji těžce nemocnou převezli před smrtí do nemocnice, myslela si, že ji zase uvěznili, a psychicky se zhroutila. Zemřela jako zcela zapomenutá básnířka – od doby, kdy upadla v nemilost, nebylo její dílo vůbec vydáváno.

Režisérka Marta Nováková

Po mnoha letech se však básnířka dočká další rehabilitace, tentokrát na filmovém plátně. Marta Nováková na svém filmu o Anně Barkovové nazvaném 8 hlav šílenství pracuje od roku 2008 a pevně doufá, že jej tento rok již dokončí. Peníze na jeho dokončení sháněla i prostřednictvím crowfundingu na portálu HitHit. „Je to film o věčném zápasu umělce s vnějšími okolnostmi, drama utkané z fragmentů jedné děsivé epochy. Průřez nešťastným 20. stoletím v nešťastné zemi, nazíraný citlivým a vnímavým zrakem básníka,“ řekla k filmu režisérka, která před natáčením podnikla několik cest po stalinských lágrech na Sibiři. 

 Aneta Langerová

Roli charismatické, lehce asociální, plaché i občas nepříjemné básnířky svěřila zpěvačce Anetě Langerové. Ta se podle ní zhostila těžké role s velkým nasazením. „Zaujal mě její vnitřní svět, fantazie a tvorba. A také samozřejmě to, že jednala tak, jak to opravdu cítila,“ svěřila se Langerová v rozhovoru pro Lidové noviny.

 

user-avatar

Blondie

11. 04. 2015 | 14:00

> ExtraStory   |   Inzerce