Němci chtěli naučit psy mluvit a číst, kupodivu se to nepovedlo

Němci už ve 20. letech minulého století vnímali psy jako mimořádně inteligentní bytosti, srovnatelné s lidmi. Problém je ten, že psi neumějí mluvit, a tudíž se s nimi nedá vést konverzace. Po nástupu nacistů k moci ve třicátých letech se však měl tento hendikep rychle odstranit.

Hitler psy miloval, hodlal je v budoucnu nasadit k podpoře svého válečného úsilí. Už v roce 1930 se zasadil se o vybudování Tier-Sprechschule ASRA (volně přeloženo Zvířecí jazyková škola ASRA) v Leutenbergu poblíž Hannoveru. Škola fungovala dokonce i v průběhu druhé světové války.

Její ředitelkou byla Margarette Schmitt, a jak sama tvrdila, se psy, které do školy sváželi z celého Německa, dosahovala alespoň určitých úspěchů. Někteří psi dokázali imitovat lidský hlas a při troše představivosti bylo možné u některých z nich zaslechnout štěkání slov „Mein Führer“, tedy Můj vůdce. Jiný pes údajně dokázal zaštěkat německy něco ve smyslu "Mám hlad, dejte mi koláč".

Další, mimořádně inteligentní airdale terier jménem Rolf byl schopen plácáním tlapkou na stůl „říct“ všechna písmena abecedy. Každé písmeno bylo reprezentováno určitým počtem plácnutí. K výuce psů patřilo předčítání poezie, konverzace v cizích jazycích a také návštěvy urozených dam, které mohly psy hladit.

Přes všechnu snahu skončil celý výukový program fiaskem. Psi nebyli schopni komunikovat se svými pány ani předávat cenné zpravodajské informace, jak doufal Hitler. Jak poznamenal doktor Jan Bondeson, autor knihy Úžasní psi, kabinet psích kuriozit: „Když se nacisté dostali k moci, dalo se čekat, že nejrůznější blázny a šarlatány zavřou. Oni jim místo toho začali naslouchat a zajímat se o jejich šílené nápady.“