Německá kancléřka Angela Merkelová a řecký premiér Alexis Tsipras. Mezi zeměmi nyní leží hluboký příkop.

Německá kancléřka Angela Merkelová a řecký premiér Alexis Tsipras. Mezi zeměmi nyní leží hluboký příkop. | zdroj: variatio.ru


Věřitelé včetně Řecka odpustili Německu po válce polovinu dluhů. Proč to nyní nejde?

TÉMATA: Řecko | Německo | řecký dluh | oddlužení | zadlužování | ekonomická krize

user-avatar

Jan Kyzlink

7. 07. 2015 | 15:30

Po druhé světové válce se tehdejší Německé spolkové republice dostalo masivní pomoci od někdejších nepřátel Třetí říše. Zhruba 20 zemí uzavřelo v Londýně v roce 1953 dohodu, v níž se zavázaly odepsat polovinu německých dluhů a efektivně restrukturalizovat jejich zbytek. Tento krok pomohl nastartovat v poválečném Německu to, co dnes nazýváme „německým zázrakem“. Mezi věřiteli, které své pohledávky tehdy odepsali, bylo i Řecko. Působí proto ironicky, že je to právě Německo, které dnes odmítá snížit Řecku dluh.

Navzdory rozpočtovým škrtům, které Řecko v minulých letech zavedlo, je jeho dluhová zátěž vyšší než v roce 2010, kdy eurozóna schválila finanční pomoc Řecku. Celkový dluh Řecka nyní přesahuje 320 miliard eur (8,7 bilionu korun), což je zhruba 175 procent hrubého domácího produktu. Zároveň ekonomika země poklesla o celou čtvrtinu.

Z jednotlivých zemí je největším věřitelem Řecka Německo (68 miliard eur). Právě tato země ale má také vlastní historickou zkušenost s tím, jak na jedné straně mohou nesplatitelné dluhy rozvrátit a radikalizovat zemi a jak naopak rozumná restrukturalizace dluhu může ekonomiku postavit zpátky na nohy. Před 62 lety se tehdejší věřitelé Německa dohodli, že Německu v umořování jeho dluhu výrazně uleví. Jednání kolem toho se vedla několik měsíců – od 27. února do 8. srpna 1953 – a Řecko přitom patřilo mezi země, které prokázaly v tomto ohledu velkou ochotu, navzdory válečným zločinům, jichž se hitlerovské Německo vůči němu i dalším zemím Evropy v předchozích letech dopustilo.

Výše německých dluhů přitom zdaleka nedosahovala závratných dluhových výšin Řecka. Jednalo se o 16 miliard marek z válečných reparací, jimiž bylo Německo potrestáno po porážce v 1. světové válce, a 16 miliard marek z poválečných úvěrů, poskytnutých na obnovu válkou zničené země. Věřitelé se v Londýně dohodli, že Německu umažou zhruba polovinu dluhu a zbývající dlužnou částku kolem 15 miliard marek rozloží na více než 30 let. Ovšem tím nejdůležitějším rozhodnutím byla klauzule o tom, že Německo bude splácet dluhy, jen pokud dosáhne pozitivní obchodní bilance. Splátky nesměly přesáhnout 3 procenta z exportních příjmů. To věřitelské země nutilo podporovat německý export a dovážet zboží z Německa, čímž významně napomáhaly obnově a růstu německé ekonomiky. Netrvalo dlouho a Německo se opět stalo ekonomickou velmocí. 3. října 2010 odvedlo svoji poslední splátku ve výši 69,9 milionů eura.

Nešlo však o jednostranné opatření. „Londýnská dohoda poskytla Německu velkorysé odpuštění dluhů a ochranu před věřiteli výměnou za protržní reformy,“ poznamenal pro deník The Huffington Post londýnský profesor ekonomie Albrecht Ritschl.

Řecký premiér Karamnlis právě podepisuje Londýnskou dohodu (1953).

Byly to hlavně Spojené státy americké, které ve věci německého oddlužení na ostatní země naléhavě tlačily. Pod jejich tlakem se zprvu neochotná Británie nakonec vzdala dvou třetin svých pohledávek. Nešlo o žádnou charitu nebo ušlechtilé gesto, ale o ryze pragmatické rozhodnutí. Amerika potřebovala mít v Evropě silného západního spojence jako hráz proti potenciální hrozbě ze strany tehdejšího mocného Sovětského svazu. I z toho důvodu profesor Timohty Guinnane varuje přespříliš porovnávat tehdejší Německo s dnešním Řeckem, částečně proto, že Německo bylo z geopolitického hlediska mnohem důležitější, než je dnes Řecko. Kromě toho bylo vždy silným, průmyslově vyspělým exportérem. To se o Řecku říci nedá, navíc mu jak Německo, tak Mezinárodní měnový fond vytýkají pomalé tempo reforem i neplnění dohod. Přesto i MMF je mnohem více než Německo svolnější poskytnout Řecku další úlevy, aby bylo schopné dluhy splácet. 

Děti si hrají s bankovkami po kolapsu německé ekonomiky, kdy německá marka neměla takřka žádnou hodnotu (1923). Hrozí  totéž nyní Řecku? A co pak?

Také aktivisté v oblasti rozvojové pomoci často zmiňují Londýnskou dohodu, když se přimlouvají za měkčí podmínky pro zadlužené státy. „Řecko by mělo dostat stejnou příležitost jako Německo v roce 1953,“ prohlásil například výkonný ředitel organizace na oddlužování Jubilee USA Eric LeCompte. Místo toho jsou však zadlužené země tlačeny provádět úsporná opatření a rozpočtové škrty, které škrtí ekonomiku. Výsledkem je, že jak v zemích Latinské Ameriky a Afriky v 80. letech, tak v dnešním Řecku, Španělsku nebo Irsku se v souvislosti s ekonomickou krizí v roce 2008 zvýšila chudoba, narostla nezaměstnanost a prudce vzrostla sociální nerovnost. V kontrastu s tříprocentním limitem Německa je řecká vláda nucena splácet dluhy až do 30 procent svých devizových příjmů. Řecko, stejně jako Španělsko nebo Irsko, muselo splácet své dluhové závazky i navzdory ekonomické recesi a ze všech postižených zemí si vedlo nejhůř.

Řecká ekonomika se hroutí.

V Londýně před 62 lety zúčastněné státy tehdy uznaly, že neúměrně vysoké reparace, vnucené poraženému Německu Versailleskou smlouvou v roce 1918, vedly k nástupu nacismu a posléze i k rozpoutání druhé světové války. Také Řecko je v důsledku velkého dluhového zatížení a prohlubující se chudoby svědkem nárůstu politického extremismu nalevo i napravo. Letos vyhrála v Řecku volby radikálně levicová Syriza, již Řekové v nedávném referendu nadpoloviční většinou podpořili. Příště však může zvítězit fašismem inspirovaný Zlatý úsvit, pokud Evropa nechá Řecko totálně padnout na dno. 

 

user-avatar

Jan Kyzlink

7. 07. 2015 | 15:30

> ExtraStory   |   Inzerce