Otec atomové bomby Robert Oppenheimer věřil, že jaderné zbraně byly použity v dávné minulosti.

Otec atomové bomby Robert Oppenheimer věřil, že jaderné zbraně byly použity v dávné minulosti. | zdroj: hinduperspective.com


Nukleární výbuchy údajně smetly několik prehistorických civilizací na naší planetě

TÉMATA: prehistorie | mohendžodaro | alamogordo | atomová bomba | jaderné války

user-avatar

Tyrion

10. 08. 2017 | 11:30

Stopy po obrovském žáru na různých místech světa a živé popisy kataklyzmat ve starověkých textech naznačují, že v dávných dobách mohly existovat nukleární technologie. Technologie, které se obrátily proti člověku.

Sedm let po jaderných testech na americké vojenské základně Alamogordo přednášel otec atomové bomby Robert Oppenheimer na univerzitě a od jednoho studenta dostal otázku, zda se tenkrát jednalo o první nukleární zkoušku. „Ano, v moderní době,“ odpověděl mu fyzik tajemně. Zřejmě tím narážel na starodávné hinduistické texty popisující apokalyptickou katastrofu, která nekorespondovala s žádnou známou přírodní pohromou, ale spíše připomínala jaderný výbuch. Jak známo, Oppenheimer dychtivě studoval starobylý indický jazyk sanskrt a bezpochyby znal indický epos Mahábháratu, kde se píše: 

„Zář všemocného bez hranic a konce, toť tisíc sluncí rázem vyšlehnutých. Jsem smrt, která ničí vše.“ 

“... pilot vimanu vrhl na skvoucí se trojici měst střelu obsahující vesmírnou energii. Zdvihl se zařící oblak dýmu jasnější než tisíc sluncí a města pod ním byla proměněna v prach a popel. Když viman opět přistál, zářil jako kus antimonu ...“ 

Staré staroindické texty psané sanskrtem hovoří o období sedmi dnů vděku létajícím strojům zvaným vimama za záchranu životů 30 tisíců obyvatel před strašlivou pohromou.

“Byla to lesklá střela, která se třpytila, aniž vydávala kouř. Byla vržena na nepřítele a tu všechno zahalila hustá mlha. Zavířily jedovaté víry. S děsivým hlukem se zvedla mračna a zaútočila na nebesa. Zdálo se, že se samo slunce chvěje. Celý svět byl spálen žárem výbuchu jako nějakou děsivou horečkou. Tisíce vozů, desetitisíce mužů a slonů byly obráceny v prach a popel.“ 

Záhadný zánik vyspělé civilizace

V roce 1922 expedice vedená indickým archeologem Rakhaldasem Bandyopadhyayem objevila na břehu řeky Indu (v dnešním Pákistánu) ruiny starověkého města Mohendžodaro, obývaného v letech 3000 až 2000 let př. n. l. Při vykopávkách archeology zaskočila vyspělost jeho dávných obyvatel i jejich smysl pro urbanistické plánování. Podle velikosti vykopávek v něm žilo na 100 tisíc obyvatel. Přesto bylo okolo roku 1900 př. n. l. náhle opuštěno. Co se stalo?  

Všechny hypotézy, ke kterým vědci zatím dospěli, se pokaždé sesypaly jako domečky z karet. V rozvalinách nebyly nalezeny stopy po katastrofálních záplavách, které by svědčily o tom, že město smetl vodní živel. Na některých kostrách se našla sečná poranění, takže se archeologové zpočátku domnívali, že zde mohlo k ozbrojenému konfliktu. Jenže většina kosterních pozůstatků byla neporušena. Mnohé z nich ležely na ulici tváří dolů, v pozici rukou, jakoby město náhle zachvátila náhlá katastrofa. 

Jaderná katastrofa v Mohendžodaro

S překvapivým závěrem přišli před časem Angličan Jayce Davenport a Ital Enrico Vincenti. Ti tvrdí, že Mohendžodaro postihl osud Hirošimy a Nagasaki. O tom, že starobylou megalopoli zničil jaderný výbuch, svědčí podle nich řada důkazů: místo sežehl mimořádný žár, protože uprostřed ruin se našlo velké množství úlomků zeleného radioaktivního skla – stejného, jaké se nachází v nevadské poušti, kde USA testují své jaderné zbraně. „Teplota tu dosáhla minimálně 1500 stupňů Celsia,“ tvrdí zastánci jaderné teorie. V epicentru výbuchu byly všechny domy srovnány se zemí, směrem od epicentra je rozsah škod postupně nižší. A zmiňují i další detail: lidé z Mohendžodara byli vystaveni radioaktivnímu záření, protože v desítkách koster bylo naměřeno padesátkrát vyšší množství radiace, než je obvyklé. 

Kostry nalezené v Mohendžodaro

Pouštní sklo na Sahaře

V prosinci 1932 jel Patrick Clayton, zeměměřič z Egyptského průzkumného ústavu geologického, mezi dunami Velkého písečného moře poblíž náhorní roviny Saad v Egyptě, když zaslechl pod koly vozu podivný křupot. Šel se podívat, co tyto zvuky způsobuje, a našel v písku velké kusy skla. Nález tehdy upoutal pozornost geologů z celého světa a položil základ k jedné z největších novodobých záhad: jaký fenomén dokázal zvýšit teplotu pouštního písku na 1800°C a odlít jej do obrovských tabulí pevného žlutozeleného skla? 

Jedna z raket na vojenské základně Alamogodro v Novém Mexiku

O 50 let později se po mohavské poušti poblíž vojenské základny Alamogordo procházel Albion W. Hart, jeden z prvních inženýrů, který vystudoval na Masachusettském technologickém institutu. Ten si všiml, že kusy skla zbylé po nukleárních testech byly totožné s útvary nalezenými v africké poušti. Nicméně rozptyl skelných odlitků v africké poušti předpokládal desetitisickrát silnější explozi než při jaderných testech na atomovém testovacím středisku v Novém Mexiku. 

Pád meteoritů, nebo jaderný výbuch?

Mnoho vědců se snaží vysvětlit značný výskyt sklovitých kamenů v pouštích Lybie, na Sahaře, mohavské poušti i jinde na světě jako výsledek gigantických dopadů meteoritů. Potíž je ovšem v tom, že všude chybí krátery, které obvykle tyto události doprovázejí. Ani satelitní snímky, ani sonary nenašly v pouštích žádné díry.

Ba co víc, sklovité kameny v Lybijské pouští vykazují takový stupeň čirosti a průzračnosti (99 procent), jaký se ve slitinách spadených meteoritů obvykle nevidí, neboť ty se skládají ze železa a dalších materiálů smíchaných po dopadu s roztaveným křemíkem.

Navzdory tomu však vědci tvrdí, že meteority, které daly vzniknout sklovitým kamenům, explodovaly několik kilometrů nad povrchem Země, jako tomu bylo u tunguzské katastrofy, nebo se prostě jen odrazily od povrchu takovým způsobem, že si známky dopadu odnesly s sebou, takže po sobě zanechaly jen žár ze tření.

Pouštní sklo

To ovšem nevysvětluje, proč dvě z míst nalezených v těsné blízkosti v Lybijské poušti vykazují tentýž vzorec. Možnost dvou meteorických dopadů tak blízko sebe je velmi nízká. Rovněž to neobjasňuje nepřítomnost vody v tektitových exemplářích, neboť se předpokládá, že tato místa byla před nějakými 14 000 lety zaplavena vodou. 

Mluvit o existenci atomových zbraní v době, kdy pravěký člověk užíval primitivní technologie, samozřejmě do současného konceptu historie nezapadá, na druhou stranu dnešní věda neumí vysvětlit, proč desítky starodávných staveb, jaké se třeba našly třeba ve Skotsku, Irsku i Anglii, ve městech Catal Huyuk v Turecku, Alalach v severní Sýrii, v ruinách Sedmi měst poblíž Ekvádoru či v Indii mezi řekou Ganga a pahorky Radžmahálu, obsahují cihly s kameny roztavenými žárem.

 

user-avatar

Tyrion

10. 08. 2017 | 11:30

> ExtraStory   |   Inzerce