Vlasta Chramostová v roli Marie Kopfrkinglové, kterou v koupelně oběsí její manžel v podání Rudolfa Hrušínského. Spalovač mrtvol (1969)

Vlasta Chramostová v roli Marie Kopfrkinglové, kterou v koupelně oběsí její manžel v podání Rudolfa Hrušínského. Spalovač mrtvol (1969) | zdroj: archiv/profimedia


Obětí i katem, spolupracovnicí StB a disidentkou. Život Vlasty Chramostové byl plný paradoxů

TÉMATA: herečky | film

user-avatar

Yvonne K.

16. 11. 2016 | 16:00

Zasloužilá umělkyně, jíž bylo zakázáno vystupovat, signatářka Charty 77 a disidentka, která předtím podepsala spolupráci s komunistickou Státní bezpečností (StB) – to je jen část paradoxů z nevšedního života herečky Vlasty Chramostové. Životní příběh filmové a divadelní umělkyně, která 17. listopadu slaví své devadesátiny, v sobě zvláštním způsobem reflektuje vývoj českých dějin druhé poloviny dvacátého století. "Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život návratu," charakterizovala kdysi Chramostová svoji životní pouť plnou zvratů.

Již jako studentka se musela vypořádat s tím, že němečtí okupanti uzavřeli brněnskou konzervatoř, na které studovala. Místo studia tak jezdila časně zrána promrzlým vlakem do německé fabriky v Kuřimi a kontrolovala součástky německých letadel.

Po válce získala první angažmá v Národním divadle v Brně, odkud po pár letech přesídlila do pražského Divadla na Vinohradech. To však  s sebou neslo i přitakání komunistické ideologii a seznámení s budoucím manželem Milošem Pavlicou – zapáleným komunistou. Ten se ale v souvislosti s případem Rudolfa Slánského znelíbil soudruhům a pro mladé manžele rázem začaly krušní časy. Nedostatek peněz a soustavný nátlak ze strany Státní bezpečnosti vyústily v hereččino upsání se ke spolupráci s StB. „Mefisto mi podstrčil čtvrtku čistého papíru a půjčil plnicí pero,“ napsala ve své vzpomínkové knize Vlasta Chramostová. „Protože jsem chtěla být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny svoje schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály stále ještě nevyužity, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, vydělat si nějaké peníze, ne pořád počítat každou korunu, půjčovat si, někoho živit. Chtěla jsem být taky jednou šťastná,“ vysvětlovala. Aby si své štěstí pojistila, vstoupila v roce 1962 do komunistické strany. Ve filmu Nad námi svítá (1952)

Šťastnější časy se ale nekonaly. Při tragické autonehodě, kdy sama řídila auto, umírá její čtyřletý syn Konrád a Vlasta Chramostová se na čas ocitá na psychiatrickém oddělení. "Byla jsem ve svém životě obětí i katem,“ . Divadlo ani film však neopustila. Při natáčení komedie Spadla z měsíce se seznámila s kameramanem Stanislavem Milotou, s nímž žije v manželském svazku dodnes.

V bouřlivém roce 1968 točí Chramostová svůj zřejmě nejslavnější snímek Spalovač mrtvol, kde si zahrála hlavní roli manželky pana Kopfrkingla. Vpád okupačních vojsk herečku donutil vystoupit ze strany a zcela změnit dosavadní politické postoje. To se samozřejmě neobešlo bez postihů. Na téměř 20 let měla zakázáno vystupovat nejen ve filmu a televizi, ale i na divadle. Vlasta Chramostová a její bytové divadlo. Foto z výstavy.

I během normalizace našla Chramostová způsob, jak se věnovat své milované profesi. Založila a organizovala takzvané bytové divadlo provozované pro okruh nejbližších přátel. V té době se také seznamuje s Václavem Havlem a stává se disidentkou. Jako jedna z prvních podepsala  v roce 1977 Chartu 77. V lednu 1989 se zúčastnila vzpomínkového aktu za Jana Palacha, načež byla podmíněně odsouzena k trestu odnětí svobody.

Navzdory zdravotním problémům se v listopadu 1989 zapojuje do revolučního dění a s velkou pompou se vrací na kulturní scénu. Je jmenována čestnou členkou Národního divadla, od roku 1991 se pak stává jeho stálou členkou. Z nově nabyté slávy se ale dlouho neraduje. V roce 1992 se na veřejnost dostávají Cibulkovy seznamy a v těch figuruje i její jméno. Je propírána a osočována v médiích a okolí zpochybňuje její morální kredit. „Dostala jsem třetí životní ránu, ze které se nevzpamatuju a do které se probouzím tak těžce, jako když jsem přišla o syna a pak o divadlo. Teď, po dvaceti letech vzdoru a společenského vytržení z divadelního života, mne zbavují cti,“ napsala v roce 1992 v nikdy neodeslaném dopise přítelkyni Jiřině Šiklové. I tehdy, jako mnohokrát v minulosti, končí v péči psychiatrů a pomýšlí na sebevražduVlasta Chramostová FVlasta Chramostová při uvedení do síně slávy Národního divadla.

Krizi nakonec překoná, i když se s veřejnou potupou vyrovnává dlouho. Nic nepomůže, že sklízí filmové a divadelní ceny a v roce 1998 obdrží  Řád T. G. Masaryka za zásluhy o demokracii a lidská práva. Bolest na duši si nakonec léčí psaním. V životopisné knize Vlasta Chramostová řeší vlastní i společenská selhání s otevřeností, která je v našich poměrech naprosto neobvyklá.

K letošním devadesátinám si herečka nadělila další knihu vzpomínek, která ale vyjde až po Novém roce a má být věnována jejímu návratu na divadelní prkna po roce 1989. “Hrála jsem do čtyřiaosmdesáti a končila Babičkou. V textu jsem zvládla čtyřiasedmdesát stran, ale jak jsem odešla, dostavilo se stáří," řekla Chramostová pro ČTK a přiznala: "V devadesáti letech si už nepískám. Jsem slepá, hluchá, sklerotická. Mám naslouchátko, operace dvou šedých zákalů, takže čtu bez brýlí… Pravá noha je plná šroubů, patří pojišťovně. Ta druhá zlobí, a tak musím chodit s hůlkou." Jak ale současně zdůrazňuje, se stářím a jeho neduhy bojuje a dennodenně cvičí.

K  jejímu životnímu jubileu byla v Praze uspořádána unikátní fotografická výstava nazvaná Pocta Vlastě Chramostové, která je až do 19. ledna k vidění v Knihovně Libri Prohibiti na Senovážném náměstí. Přijměte malou ochutnávku.

 

> ExtraStory   |   Inzerce

témata

Komentáře ( )

user-avatar

Yvonne K.

16. 11. 2016 | 16:00