Ingmar Bergman (1918 – 2007) byl švédský filmový, divadelní a rozhlasový režisér, spisovatel a dramatik, jeden z nejvýznamnějších autorských filmařů 20. století. Svět si letos připomíná jeho nedožité 100. narozeniny.

Ingmar Bergman (1918 – 2007) byl švédský filmový, divadelní a rozhlasový režisér, spisovatel a dramatik, jeden z nejvýznamnějších autorských filmařů 20. století. Svět si letos připomíná jeho nedožité 100. narozeniny. | zdroj: Profimedia.cz


Od trýznivého dětství k filmové slávě: Ingmar Bergman promítl své démony do filmu

TÉMATA: film | režiséři | švédsko | ingmar bergman

user-avatar

Yvonne K.

13. 07. 2018 | 18:58

Jeden z největších filmařů historie, švédský režisér Ingmar Bergman vymítal traumata z dětství prostřednictvím svých mistrovských filmových děl. Ty se často zabývají úzkostí, osamělostí, sexuálním soužením i hledáním smyslu života.

Za více než půl století trvající kariérz Ingmar Bergman vyprodukoval více než 50 filmů a 125 divadelních inscenací, a stal se tak nejuznávanější kulturní personou ve Skandinávii. Celkem třikrát získal Oscara za nejlepší zahraniční film a sošku si také odnesl za celoživotní dílo. Jeho osobní archiv zařadilo UNESCO na seznam památek, které mají hodnotu pro celé lidstvo.

V Bergmanově tvorbě kritici vysledovali opakující se témata represe, viny a trestu, které pramenily z přísné výchovy, jíž byl režisér v dětství vystaven. Režisérovi rodiče - Erik a Karin Bergmanovi

Bergman se narodil 14. července 1918 ve švédské Uppsale. Jeho matka Karin byla zdravotní sestrou a pocházela z lepší rodiny. Otec Erik Bergman byl pastorem státní luteránské církve. Ingmar tak vyrůstal v přísném religiózním prostředí a byl veden k ustavičnému pocitu špatného svědomí – před Bohem i před rodiči.

Otec byl nejen přísný, ale i náladový a výbušný. Chlapce často trestal a ponižoval, za trest jej třeba zamkl na noc do komory. Bergman na otce později vzpomínal slovy: “Nejhorší asi bylo, že jsme se tak báli. … Báli jsme se, že se budeš zlobit. Vždycky to přišlo úplně znenadání a občas jsme nechápali, proč nadáváš a biješ nás.”

Neustálý rodinný teror měl dopad na režisérovu osobnost. Bergman byl nervově velmi labilní člověk a trpěl těžkými depresemi. Traumata z dětství a mládí se později odrazila v jeho filmové tvorbě, v níž se zamýšlel nad smyslem života, smrtí, problematickými vztahy mezi lidmi, samotou i vírou v Boha. Ingmar Bergman (vpravo) a Bengt Ekerot při natáčení filmu Sedmá pečeť (1957)

V jednom ze svých zřídkavých rozhovorů v roce 2001 se svěřil, že démoni jej po celý život mučili i inspirovali. “Démoni jsou nesčetní, objevují se v nejméně vhodné chvíli a vytvářejí teror a paniku,” řekl tehdy. “Ale já jsem se naučil, že když dokážu zvládnout tyto negativní síly a zapřáhnout je do svého vozu, pak pracují v můj prospěch,” dodal režisér.

Už Bergmanův první filmový scénář k filmu Štvanice, který napsal v roce 1944, pojednával o sadistickém latináři Caligulovi, který si zasedl na hlavního hrdinu příběhu. V roce 1945 natočil svůj první film Krize podle divadelní hry dánského autora Lecka Fischera “Matka-zvíře”.

Mezinárodní úspěch přišel v roce 1955 s kostýmní komedií Úsměvy letní noci, inspirovanou Shakespearovou hrou Sen noci svatojánské. Není bez zajímavosti, že v době vzniku filmu prožíval režisér těžké životní období. “Když jsem jedinkrát v životě málem spáchal sebevraždu, natočil jsem Úsměvy letní noci”, svěřil se. Večer kejklířů (1953)

Úspěch filmu však brzy výrazně překonaly Bergmanovy Lesní jahody (1957) a především filmové podobenství Sedmá pečeť (1957). V něm popisuje cestu středověkého rytíře Antonia Blocka (Max von Sydow) krajinou postiženou morovou ranou. Bergmana zde inspirovaly středověké kostelní malby, které viděl, když v dětství doprovázel otce na jeho cestách od jedné fary k druhé. 

V následující dekádě Bergman natočil snímky jako Pramen panny (1961), Jako v zrcadle (1962), které vyhrály Oscara za nejlepší cizojazyčný film, a také Mlčení (1963), které svým otevřeným zobrazením sexuality film vyvolalo nejen bouřlivou diskuzi, ale přitáhlo také mnohem více diváků, což ale nebylo záměrem režiséra. Mlčení (1963)

Navzdory Bergmanově plachosti a uzavřenosti se i jeho osobní život často stával středem pozornosti veřejnosti. Bergman byl pětkrát ženatý s krásnými a talentovanými ženami a měl četné vztahy s předními herečkami. Hubený Švéd s jestřábím nosem, který s oblibou nosil vytahané šaty a na hlavě rádiovku, rozhodně nesplňoval standardy mužské krásy. Jeho bývalé manželky a milenky se však o něm většinou vyjadřovaly se značným respektem. Bergman ostatně ve své tvorbě prokazoval nebývalou empatii pro ženskou duši. Rovněž to souviselo s jeho dětstvím a tím, že Ingmara vychovávaly především ženy, zejména matka a babička, které miloval. Ženský prvek tak v jeho výchově převládal a silně jej ovlivňoval. Tento fakt se projevil i v jeho filmech. Ingmar Bergman s herečkami Bibi Anderssonovou (vlevo) a Liv Ullmannovou

Od 60. let Bergman začíná točit filmy z velké části zaměřené na psychologii postav, přičemž primární roli v nich hrají ženy. To je případ psychologicky laděného snímku Persona z roku 1966, kde se před kamerou setkávají dvě Bergmanovy blízké přítelkyně a herecké múzy, Bibi Anderssonová a Liv Ullmannová. Film pojednává o životě psychicky narušené herečky Elisabeth a její ošetřovatelky Almy. Psychologické drama Šepoty a výkřiky (1972) se odehrává na venkovském panství na konci devatenáctého století, kam přijíždějí dvě zámožné sestry (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová), aby se svou smrtelně nemocnou sestrou (Harriet Anderssonová) strávily poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (Kari Sylwanová), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku. Ingmar Bergman při natáčení Podzimní sonáty s herečkami Ingrid Bergmanovou a Liv Ullmannovou

Roku 1978 přichází na řadu film Podzimní sonáta, zabývající se neutěšeným vztahem matky s dcerou. Jediný film, na kterém Bergman spolupracoval se slavnou jmenovkyní Ingrid Bergmanovou. Film oceněný Zlatým glóbem Bergman natočil již v exilu, kam se uchýlil na protest proti švédské vládě a úřady, kterého jej obvinily ze závažných daňových úniků. Ačkoliv se obvinění ukázala jako neoprávněná, Bergman se po osm let do své vlasti – i přes prosby švédského premiéra a kulturních kruhů – odmítal vrátit. Cítil se celou aférou velmi ponížený. Později přiznal, že i když nebyl v exilu nečinný a dokončil mimo jiné filmy Hadí jed nebo Fanny a Alexandr, v podstatě ztratil cenná léta své profesionální kariéry. 

Mysteriózní drama Fanny a Alexandr (1984) mělo být režisérovým rozloučením se světem filmu. Dál se chtěl už jen věnovat divadlu. Rozsáhlá rodinná měšťanská freska z počátku 20. století se očividně zrodila z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, i když těžil i z bohaté dětské fantazie. Hlavními postavami příběhu jsou desetiletý chlapec Alexandr a jeho osmiletá sestra Fanny, které psychicky i fyzicky týrá jejich nevlastní otec, místní protestantský biskup. Předlohou pro tuto postavu byl Bergmannův vlastní otec. Scéna, kdy biskup udělí chlapci bití klackem a zavře ho na noc bez pokrývky do chladné místnosti, zřetelně odkazují k filmařově vlastním chmurným zážitkům z jeho dětství.Fanny a Alexandr (1984)

Film Fanny a Alexandr vyhrál čtyři oscarové sošky, z toho jeden za nejlepší zahraniční film. Plachý a k cenám vcelku lhostejný režisér se udílení cen nezúčastnil, odpojil telefon a celý galavečer prospal ve svém mnichovském bytě.

V posledních letech žil Bergman v téměř naprosté izolaci. 89letý režisér zemřel během spánku ve svém domě na ostrově Fårö – zvláštní shodou náhod v ten samý den (30. července 2007) jako jiný velikán filmu, italský režisér Michelangelo Antonioni. 

 

user-avatar

Yvonne K.

13. 07. 2018 | 18:58

> ExtraStory   |   Inzerce