Nahá

Nahá "ama" hledá v moři mušle s perlami. | zdroj: www.lomography.com


Poslední japonské lovkyně perel: potápěly se nahé a bez dýchacích přístrojů

TÉMATA: potápění | japonsko | lov perel | ama | Jošijuki Iwase

user-avatar

Markéta Oderská

16. 06. 2015 | 16:00

Když Jošijuki Iwase (1904 – 2001) ukončil v Tokiu právnická studia, vrátil se zpět do svého rodiště, rybářské vesnice Onjuku na východě Japonska. Jako dárek tehdy dostal jeden z prvních fotoaparátů značky Kodak, a tak se rozhodl zdokumentovat tradiční život na vesnici. Múzami se mu staly domorodé lovkyně perel, kterým se v japonštině říká ama (ženy moře).

Tyto ženy se uměly potápět až do hloubky 25 metrů a na dvě minuty dokázaly zadržet dech. Nepoužívaly žádné dýchací přístroje ani neoprenový oblek, jediné, co měly na sobě, byla bederní rouška kolem pasu a šátek uvázaný kolem hlavy. Vedly je k tomu praktické důvody. Nahé tělo díky tělesné teplotě na vzduchu mnohem rychleji schne, zatímco mokré oblečení nepříjemně studí.

Při potápění amy sbíraly mušle, chobotnice, humry, mořské ježky nebo řasy. Důvod, proč se tomuto dva tisíce let starému povolání v Japonsku věnovaly hlavně ženy, byl ten, že oproti mužům mají ženy silnější vrstvu podkožního tuku, která jim umožňuje déle vydržet ve studené, až mrazivé vodě. Japonská šlechtična Sei Šonagon ve své knize z 11. století napsala, že zatímco ženy riskují své životy, „muži jsou pohodlně usazeni na člunech, procítěně pějí písně … a neprojevují sebemenší obavy ohledně rizika, které jejich ženy podstupují“.

Ama se právě vrhá po hlavě do vody.

Navzdory tvrdým podmínkám a potenciálnímu nebezpečí však byla tato profese pro japonské ženy velmi atraktivní. Během jedné potápěčské sezóny si mohly vydělat víc než muži za celý rok. Nejvýnosnější byl samozřejmě lov perel, který se ve 20. století stal pro amy hlavním zdrojem jejich obživy. Od roku 1914 začaly být v Japonsku v Jižním moři zakládány první perlové farmy a amy se staly vyhledávanými pro své jedinečné schopnosti. Jejich úkolem bylo sbírat z mořského dna ústřice, které se pak opatrně otevíraly, aby se do nich mohlo vložit perlové jádro. Amy pak vracely ústřice na mořské dno, kde perlorodka vložené jádro obalila do požadované velikosti.

Odpočinek po práci

Po druhé světové válce začali do Japonska ve větší míře cestovat turisté a ti byli nahotou lovkyň perel zaskočeni. Majitel perlových farem Mikimoto proto amám nařídil nosit bílý oděv. Turismus však nebylo to jediné, co poznamenalo tuto starobylou profesi. Počet lovkyní perel se v Japonsku rok co rok snižuje. Na vině je jednak modernizace rybářských technologií, dále také nezájem mladých Japonek o tento druh práce. V roce 1956 bylo v Japonsku oficiálně zaznamenáno 17 611 lovkyň perel, kdežto v roce 2010 už jen 2 174, tedy zhruba osmina. Navíc téměř polovina z nich (973) pracuje ve městech Toba a Shima na velkých farmách. Většina lovkyň perel má dnes 50 až 60 let, přičemž některé jsou schopny se potápět až do vysokého věku. Existují dokonce záznamy o potápěčkách starších 90 let. Bohužel však nemají mladé následnice.

Romantizované časy nahých lovkyň perel jsou tak již nenávratně pryč. Snímky Iwase Jošijukiho, které pořídil ve 30. až 60. letech minulého století, jsou tak jedinečným svědectvím o této dnes již téměř zaniklé profesi. Zachycují přirozenou, živočišnou krásu japonských mořských žínek, jejich nezávislost, odvahu a nezdolnost, radost ze života a silnou komunitu, kterou lovkyně perel společně sdílely.

user-avatar

Markéta Oderská

16. 06. 2015 | 16:00

> ExtraStory   |   Inzerce