Jiří Černý, legenda české hudební publicistiky. Od roku roku 1971 působil na tzv. antidiskotékách po celé tehdejší republice jako svérázný diskžokej, který v dramaturgii a v komentářích k hraným skladbám zcela opomíjel komerční kritéria.

Jiří Černý, legenda české hudební publicistiky. Od roku roku 1971 působil na tzv. antidiskotékách po celé tehdejší republice jako svérázný diskžokej, který v dramaturgii a v komentářích k hraným skladbám zcela opomíjel komerční kritéria. | zdroj: nm.cz


Svými antidiskotékami Jiří Černý dráždil bývalý režim, pouštěl na nich zakázané zpěváky

TÉMATA: hudba | československo | normalizace | jiří černý

user-avatar

Václav Pokorný

13. 09. 2019 | 17:26

Dnes již legendární český hudební publicista Jiří Černý byl v roce 1969 donucen z politických důvodů ukončit spolupráci s Československým rozhlasem. Stanul tak před otázkou, jak dál pokračovat v komentovaném pouštění hudby. A tak se zrodily antidiskotéky, poslechové přednášky, na kterých pouštěl různé nahrávky bez ohledu na jejich komerční potenciál. Nezřídka na nich zazněly i nedostupné nahrávky zakázaných písničkářů.

Poté, co byl v normalizačním období sedmdesátých let zakázán nejen pořad Dvanáct na houpačce, ale i samotné působení Jiřího Černého v Československém rozhlase, začalo mu rádio chybět. Začal tedy v roce 1971 pořádat takzvané antidiskotéky. Režimu ale vadila předpona „anti“, která snad mohla paranoidně připomínat antisocialistické živly. Proto později nahradil termín antidiskotéky novým názvem rockování

Se svými antidiskotékami objížděl a dodnes objíždí hudební kluby po celé republice, kde mluví o hudbě, politice a zajímavých lidech.

Nejdůležitějším prvkem pořadu je mluvené slovo a přemýšlení o hudbě. Celý program je postavený na přímém kontaktu s publikem, od kterého Jiří Černý dostává dotazy, na které následně reaguje.

 Antidiskotéka Jiřího Černého za normalizace.

Za totalitního režimu chodili na jeho antidiskotéky hlavně lidé, kteří si chtěli poslechnout hudbu, kterou jinde neměli příležitost slyšet. Také neméně lákavou byla Černého velmi kvalitní aparatura, kterou měl doma jen málokdo. Na svých antidiskotékách pouštěl i exilové desky, jako například Karla Kryla, za což byl i několikrát udán. Jak sám vzpomíná: „Jeden případ si pamatuji přesně, Jarmilu Kolářovou z Českých Budějovic, útlou voňavou dramaturgyni…za několik měsíců jsem se dozvěděl, že za ní kvůli mně byli estébáci a řekli jí: Podívejte, ono by bylo dobrý, kdybyste s tím Černým na chvíli přestali. Ona to odmítla a ani mi to neřekla.“ 

V roce 1976 Černý pomáhal skupině Plastic People, když psal odborná vyjádření k obhajobě jejich hudby. Snad právě kvůli tomu, že pořádal v Praze v Čáslavské ulici antidiskotéku, přišla tam už v poledne Státní bezpečnost a vše začali prohledávat, nic užitečného ovšem nenašli a večer proběhl bez problému. „Pořad proběhl normálně, estébáky jsem ovšem poznal. Když tam najednou seděli dva lidi oblečení jako svatebčané a furt na mě civěli, to jsem věděl, kolik uhodilo.“ 

Větší problém měl skutečně nastat až o několik týdnů později. Do výše zmíněného klubu v Čáslavské ulici chodil pravidelně i jeden mladý „estébák“. Byl tam i v den, kdy se konala antidiskotéka. Jako obvykle dostával Jiří Černý od návštěvníků nejrůznější dotazy a mezi nimi padla i otázka, co si myslí o antichartovní schůzi hudebníků v Divadle hudby. Zkušený publicista s touto otázkou už dopředu počítal, a tak si na ni připravil odpověď v podobě vtipu. Řekl: „To víte, je únor, a to si skřivánek musí vrznout, i kdyby měl zmrznout.“ 

Publikum to pobavilo, ovšem vyjma onoho mladého estébáka, který šel okamžitě konat svou udavačskou povinnost. Pro Jiřího Černého tak rázem skončilo nejen působení v Čáslavské, ale i v Lidové škole umění, kde tehdy působil jako pedagog. „Svou mimoškolní činností, která se neslučuje se smýšlením a vystupováním socialistického učitele, jste porušil pracovní kázeň tak hrubým způsobem, že Vaše ponechání v organizaci není možné,“ stálo v oficiální výpovědi. V soukromém hovoru pak ředitel Černému řekl: „Soudruhu Černý, šídlo v pytli neutajíš.“ 

„Nemělo cenu s ním diskutovat, vlastně mi ani nic zdůvodňovat nemusel. Po škole se tehdy říkalo, že prý jsem studentům četl text Charty 77. Což nebyla pravda. Já jsem se pouze před studenty pozastavoval nad tím, jak je možné odsuzovat něco, co nikdo nečetl,“  vysvětloval Černý.

Neskončilo to ale pouze u výpovědi ze školy a zákazem působení v Čáslavské. Až do konce roku 1977 nesměl publikovat ani dělat poslechové relace. Musel se tedy v tomto roce uchýlit k publikování pod cizími osobami, většinou jeho články pokryli svými jmény Jan Rejžek či Ondřej Konrád. 

Celá aféra s výpovědí Černého dnes působí téměř neuvěřitelně, ba až absurdně. Na samém začátku stál jeden malý žert, který vyústil v okamžitý vyhazov. Jiřímu Černému tenkrát nebylo umožněno se obhájit, nebyl ani předvolán k výslechu.

 

user-avatar

Václav Pokorný

13. 09. 2019 | 17:26

> ExtraStory   |   Inzerce