Jiří Mesicki na vězeňské fotografii

Jiří Mesicki na vězeňské fotografii | zdroj: NA, archiv Jaroslav Rokoský, www.ustrcr.cz


Příběh mukla: Byli jsme zlatá mládež z Letné, která kavárnu vyměnila za lágr

TÉMATA: Jiří Mesicki | paměť národa | muklové | StB | totalitní režim | gulagy | Češi a minulost

user-avatar

Kateřina A.

30. 06. 2015 | 15:00

Je 3. června 1948. 23letý Jiří Mesicki se o půl třetí ráno probouzí ve své posteli. Míří na něj hlavně několika pistolí. Pro studenta práv si právě přišla Státní bezpečnost. Do útěku na Západ, kam posílal tajné vojenské informace, mu zbýval jeden den...

Jiří Mesicki pocházel z rodiny vysokoškolského profesora filozofie, který byl srbské národnosti, a české maminky, která pracovala v domácnosti. Jako mladý posluchač Univerzity Karlovy patřil do takzvané pražské zlaté mládeže. Byly to převážně děti prominentních rodičů, které se nechtěly smířit s komunistickým převratem v únoru 1948. O odboji a ilegalní činnosti toho moc nevěděli. Za to byli odhodlaní – na rozdíl od starších autorit – s tím něco udělat.

Ples Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Lucerně: zleva Jiří Mesicki, Milan  Křikava, Jitka Bolechová, Zdeněk Boček, Stanislav Koutek

Po neúspěšném protestním pochodu vysokoškoláků na Hrad se Jiří s několika spolužáky (Zdeněk Boček, Radim Konařík, Jitka Bolechová) rozhodne k opravdové akci. Pomocí kurýrů a vysílačky budou Američanům předávat informace o situaci v ČSR. "Jeden z nás měl totiž přístup k důležitým vojenským dokumentům, protože jeho otec zastával vysokou funkci v armádě. Opisoval jsem je a chtěl je s pomocí svého spolužáka, kterého jsem znal od našich třinácti let, poslat na Západ," vzpomíná Mesicki. Bohužel už netušil, že tento dobrý přítel byl napojen na další protikomunistickou skupiny, kterou už nějakou dobu sledovala StB.

Začala rozsáhlá zatýkací akce po celé republice. Do sítě estébáků byl chycen i Mesicki, a to den před svým plánovaným odjezdem na Západ. Byl obžalován ze spáchání zločinu přípravy úkladů o republiku a zločinu vojenské zrady a podroben brutálnímu výslechu v Bartolomějské ulici, kde byla nejhorší vyšetřovna StB.

Jiří Mesicki, komunisty vězněn 10 let. Foto: photon.cz

"Na rukou jsem měl pouta s vyrytým nápisem Gestapo. Byla zvláštní. Jakmile jsem jen trošku pohnul rukama, utáhly se o jeden zoubek. Po celou dobu, kdy mě vyslýchal, si vyšetřovatel vyklepával fajfku o mou hlavu. Po výslechu mě téměř nemohli dostat z pout, jak hluboko se mi zařízla do zápěstí. Vyslýchali mě celé dny, deset až patnáct hodin, bez přerušení,"  líčí Jiří Mesicki. Po sadistických výsleších, ponižování a vynucených výpovědí je Jiří odsouzen k 28 letům.

První dny žaláře prožil na Pankráci, kde byl v cele společně s lidmi odsouzenými na smrt. “V pankrácké věznici vypouštěli vždycky na noc do vnitřních dvorů hlídací psy. A každou noc, před ranní popravou, ti psi hrozně vyli. Zřejmě to cítili. Bylo to hrozné – vždycky, když ti psi v noci vyli, věděli jsme, že druhý den brzy ráno bude někdo popraven.”

Z Pankráce byl po nějaké době převezen na Bory, kde měl strávit zbytek života. Přesto měl on i jeho spoluvězni  dobrou náladu. Všichni věřili, že Západ začne novou válku, ve které Američané zvítězí.  Jen se obávali, aby je předtím komunisti v celách nepovraždili.

Britský maršál Bernard Montgomery v doprovodu náčelníka generálního štábu Bohuslava Bočka. Jeho syn Zdeněk opisoval vojenské dokumenty, které nosil generál v aktovce, a předával je Američanům.

Jednoho dne mu oznámili, že  bude znovu transportován, tentokrát do Leopoldova, kam byli posíláni vězni s nejvyššími tresty. “ Z autobusů jsme vystupovali do chladné prosincové noci, po pár krocích rovnou do cel. Brzy jsme si uvědomili, že sem posílají ty s nejvyššími tresty proto, aby tu co nejdříve zahynuli," vzpomíná Mesicki. Leopoldov byla nejhorší věznice v celém tehdějším Československu. “Byla nám nepředstavitelná zima. Po práci jsme se na celách zahřívali tak, že jsme na sebe pouštěli studenou vodu z kohoutku a třeli se rejžákem," vzpomíná. První rok vězni nesměli ani poslat zprávu rodině, pak měli povoleny dva dopisy a dvě návštěvy ročně.  Nesměli  číst knihy, což bylo těžké zvláště pro lidi zvyklé pracovat duševně. Byli mezi nimi univerzitní profesoři, biskupové, kněží  i vysocí důstojníci.

Nakonec po Jiřím chtěli, aby pro ně dělal špicla, což odmítl, a vysloužil si tak celý měsíc v korekci. “Dostával jsem jen poloviční dávku hrozného vězeňského jídla a každou hodinu, od šesti ráno do deseti večer, jsem musel dělat padesát dřepů. My všichni z oddělení v nejvyšším patře – říkalo se, že jsme nebi blíž – jsme byli vyzáblí tak, že nám byli vidět žebra a nohy jsme měly oteklé až ke kolenům. Já jsem vážil padesát kilogramů.  Nakonec pro mě bylo spásou, že mi objevili rozsáhlou tuberkulózu. Mí rodiče mi vymohli přerušení trestu, a tak jsem se mohl léčit v civilní nemocnici v Praze. Do vězení jsem se naštěstí už nevrátil, protože přišla amnestie," líčí podmínky ve věznici Mesicki. Rehabilitace se ale dočkal až po sametové revoluci. Stal se zakládajícím členem Konfederace politických vězňů, a dokud mu to zdravotní stav dovoloval, aktivně v ní pracoval.

K rokům strávených v komunistických žalářích říká: „Byla to nejhorší doba mého života.“  Nelitoval však, že tím vším prošel. „Naučilo mě to hodnotit sama sebe. Vím teď přesně, čeho jsem schopen a co dokážu.“

Některé informace, fotografie a citace byly použity z dokumentu Jaroslava Roskoského: Případ Zdeněk Boček a spol.

user-avatar

Kateřina A.

30. 06. 2015 | 15:00

> ExtraStory   |   Inzerce