První genocidu nespustili Němci proti Židům, ale africkým Hererům

Německo nemělo v Africe příliš mnoho kolonií, ale v těch, které měli, řádili jako černá ruka. To bohužel dělaly i ostatní evropské státy, ale to je zase jiný příběh. Němci ovládali jihozápadní Afriku, dnešní Namibii, oblast u pobřeží, nacházející se mezi portugalskou Angolou a britskou Jižní Afrikou. Byl to kus země, kterou částečně tvořila poušť, ale i travnatá území, na kterých žilo několik různých domorodých kmenů. Pro Němce to byli jen divoši, kterým se zdráhali říkat lidé.

Největší z nich byli Hererové, kterých bylo v zemi asi 100 tisíc, následovaní zhruba 20 tisíci Namů. Byli to farmáři a pastevci, ale nikoliv divoši. Měli velmi dobré informace o okolním světě a dokonce se zapojovali do výměnného obchodu s Evropany.  Podstatné ale bylo, že do země přišly stovky Němců, kteří chtěli pro sebe půdu, a nějací Hererové je vůbec nezajímali. Přistupovali k nim nadřazeně a navíc začali zvýhodňovat ty kmeny, které byly vůči Hererům nepřátelské. Podle hesla rozděl a panuj se snažili, aby se místní pobili mezi sebou. A nejen to. Například u soudu mělo svědectví bílého muže stejnou váhu jako sedmi Hererů. O nějakém rovném přístupu nemohlo být ani řeči. 

Brzy nastaly ale větší problémy. Země nedokázala uživit tolik lidí, zejména když Němci zemi doslova vysávali a drancovali. Hererové začali hladovět. Začalo se také mluvit o zřízení rezervací a masových deportacích. Nebylo nezvyklým jevem, když Němec někde zastřelil jen tak pro zábavu osamoceného Herera, pokud na něj narazil. Objevovalo se stále více případů znásilňování a dalších zločinů, které německé soudy samozřejmě odmítaly řešit. Situace se vyhrotila a obě strany se začaly připravovat na válku.

V roce 1904 shromáždil vůdce Samuel Maharero na 5000 Hererů, aby s nimi zahájil boj proti Němcům. Výzbroj této „armády“ byla naprosto nedostatečná, od kyjů a kopí, přes luky až po několik muzejních pušek. Postupovali společně s 50 tisíci členy svých rodin postupně zemí, kterou jim Němci násilně odebrali. Jednotlivé farmy Němci opouštěli, protože sami se nedokázali bránit. K bojům a násilí prakticky nedocházelo. 

Němci jmenovali guvernérem kolonie generála Lothara von Trothu, a ten dal jasně najevo, co hodlá udělat: „Zničím všechny vzbouřené kmeny v proudech krve a peněz. Jedině po totálním očištění může vzniknout něco nového.“ Von Trotha byl připraven zničit kompletně všechny Herery. 

Jeho armáda měla 1500 mužů, 13 houfnic a 14 kulometů. V bitvě u Waterbergu, jestli se střetu tak dá říkat, naprosto zmasakroval během pár minut celou hererskou armádu. Von Trotha nechal otevřenou po civilisty jedinou cestu směrem do pouště. A všechny studny, které se nacházely po cestě, zasypal. Rozmístil hlídky po celé trase s rozkazem zastřelit každého, kdo by se pokusil hledat vodu. Celá operace včetně bitvy stála Němce 20 mrtvých, Hererů v bitvě a následném pochodu zemřely desetitisíce hladem, vyčerpáním a šílenstvím. Věděli, že voda je nedaleko, jen je k ní Němci nikdy nepustili.

Už to by stačilo jako označení genocidy a naprosté humanitární katastrofy. Von Trotha ale nehodlal přestat, naopak, teprve začínal. Nařídil zcela vyčistit zemi od Hererů. Dokonce Hererové, kteří se jen přiblížili k hranici, ať ozbrojení, nebo ne, měli být zastřeleni. Zakázal brát jakékoliv zajatce nebo vězně. Jediný trest za cokoliv byla smrt. Následně Němci odebrali veškerý dobytek Hererům, které zahnali do divočiny, kde je stříleli a nechávali je hladovět. 50 tisíc Hererů se nacházelo v naprosto zoufalé situaci.

Němci také vybudovali první koncentrační tábory, kde Hererové a hlavně Namové živořili v naprosto šílených podmínkách, denně zabíjeni, znásilňováni a mučeni. Ani zde nechyběli zvrhlí lékaři, kteří prováděli na lidech strašlivé experimenty k potvrzení svých rasových teorií.

Genocida spáchaná Němci měla v zemi na svědomí minimálně 100 tisíc životů. Je zajímavé, že ani v moderní době se o ní příliš nemluví, podobně jako o zvěrstvech dalších koloniálních mocností v Africe.