Zesnulý Jan Palach, 19. leden 1969. Foto Vladimír Tůma

Zesnulý Jan Palach, 19. leden 1969. Foto Vladimír Tůma | zdroj: janpalach.cz


Sebeupálením chtěl Jan Palach vyburcovat společnost z lhostejnosti. Nepovedlo se

TÉMATA: československo | 1968 | sebeupálení | jan palach | sovětská okupace | pražské jaro | normalizace

user-avatar

Václav Pokorný

15. 01. 2019 | 08:00

16. ledna 1969 se v horní části Václavského náměstí v Praze zapálil student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Svým činem chtěl probudit národ z letargie na začátku okupace Československa sovětskou armádou. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel. Jeho oběť však většinová česká společnost nepochopila.

Z rekonstrukce Palachových posledních kroků víme, že hned ráno 16. ledna odjel do Prahy jako obvykle. Na koleji napsal několik dopisů určených představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Nebyly to dopisy na rozloučenou, bylo to několik vět, kterými obsáhl smysl svého činu. Neobracel se v nich na nejvyšší orgány, ale na nejširší veřejnost. Chtěl ji probudit, chtěl, aby lid vystoupil s dostatečnou podporou za splnění jeho požadavků.

Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, odešel k Hlavní poště a hodil dopisy do schránky. Koupil si kbelík s víkem a několik litrů benzínu. Nakonec, uprostřed odpoledního shonu, se na rampě Národního muzea polil benzínem a škrtl zápalkou.

Všechno se na něm vzňalo během vteřiny. Běžel směrem k Domu potravin, kde upadl a několik lidí na něj hodilo kabát, aby uhasili plameny. Poté ho záchranka odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici. Jeho stav byl velmi kritický. Utrpěl popáleniny třetího stupně na zhruba 80 procentech povrchu těla, přesto však dokázal komunikovat s okolím. Službu v oddělení pro léčbu popálenin měla v ten den sestra Svatava Pinkasová, která ho odvážela výtahem do čtvrtého patra na šokový pokoj.

Ucítila výpary benzínu, a proto se zeptala, zda šlo o nešťastnou náhodu. „Ne, já jsem se polil sám a sám jsem se zapálil. Na protest proti tomu, co se tady děje,“ odpověděl. „Proti cenzuře a proti vydávání zpráv." „ Aniž bych se ho dále vyptávala, řekl mi ještě ve výtahu, že jich bude víc, že je to skupina a že za pět dnů bude další,“ vypověděla sestra 27. ledna 1969. „Doslova mi řekl, že chtějí demonstrovat tímto způsobem jako buddhisté ve Vietnamu.“ 

Z rozhovorů, které měl Jan Palach před svou smrtí s ošetřujícím personálem, představitelem studentů Lubošem Holečkem, novináři, přáteli a rodinou, dnes víme, že se inspiroval u vietnamských buddhistických mnichů, kteří se na protest proti válce ve Vietnamu upálili v roce 1968.

Komunistická propaganda se však snažila čin Jana Palacha i ostatních, kteří se upálili, zlehčovat. Další student, který se po Palachovi upálil, byl Jan Zajíc, a ten ve svém posledním dopise jasně rodině zdůrazňoval: "...Nenechte ze mne dělat blázna!..." Z těchto rozhovorů je více než patrné, že Jan Palach, ale i ostatní nebyli rozhodně žádní psychopati, ale lidé rozhodnutí vyburcovat veřejné mínění předem promyšlenou obětí vlastního života. 

Po třech dnech na následky těžkých popálenin 19. ledna 1969 ve věku dvaceti let ryzí a čestný člověk Jan Palach zemřel.

Je nutné také přiznat, že Palachův čin měl v převážné většině na společnost přesně opačný účinek, než jaký si Palach přál. Lidé se shromáždili na jeho pohřbu, ale k jakýmkoliv politickým akcím se neodhodlali. Jejich reakce spíše připomínala scénu z antické tragédie, kdy společnost doprovodí oběť do hrobu, aby mohlo dojít ke katarzi. Katarze ale nevedla k činům, ale spíš ke smíření se s normalizační realitou. 

user-avatar

Václav Pokorný

15. 01. 2019 | 08:00

> ExtraStory   |   Inzerce
Zavří­t reklamu