Rudoarmějci byli posílání do útoku přes minová pole, jestli je někdo předtím vyčistil, je otázkou.

Rudoarmějci byli posílání do útoku přes minová pole, jestli je někdo předtím vyčistil, je otázkou. | zdroj: warhistoryonline.com


Sověti hnali své vojáky klidně i přes minová pole. Důkazy ovšem neexistují

TÉMATA: druhá světová válka | rusko | sověti | rudoarmějci | rudá armáda | miny

user-avatar

Tomáš Chalupa

23. 02. 2019 | 13:00

Rudá armáda se s nějakými ztrátami na životech nikdy moc netrápila. Není divu, že ztráty byly obrovské. Velmi zle na tom byly například trestné jednotky, které měly za úkol hledat miny a vytvářet bezpečné průchody. To opravdu nebyla práce snů, a to ani na poměry Rudé armády. Jak to vlastně bylo s minami a jejich hledáním, je dodnes otázka.

Podle některých pamětníků to za války to chodilo jednoduše. Pokud byl nařízen útok, rekruti vyrazili kupředu. Žádné velké hledání min se nekonalo. Když začaly miny vybuchovat a první vojáci vylétli do povětří, ostatní se zase dali na útěk zpět od min.

Rusové proto později začali nasazovat tzv. trestné bataliony, složené z vězňů, nejrůznějších dezertérů nebo lidí, kteří se prostě nějak provinili proti zákonům. V trestném batalionu samozřejmě končili i nejrůznější politicky nepohodlní lidé. Skončili tam i ti, kteří začali bezhlavě prchat před nepřítelem, protože byli označení jako zrádci. Zkrátka do trestného praporu se mohl dostat naprosto kdokoliv.

Právě tyhle jednotky byly posílány k tomu, aby našly nebo spíše vytvořily cestu skrze nepřátelská minová pole. Vojáci neměli prakticky žádné speciální vybavení, musel jim stačit bodák. Nebo se to dělalo i jednodušeji: Vojáci byli prostě posláni „útočit“ určitým směrem, o kterém velitelé věděli, že vede přes minová pole. Útočící prapor tak vlastně cestu přes minová pole doslova prošlapal. Samozřejmě za obrovských ztrát.

Vyloženě specializované ženistické jednotky určené k hledání min byly na frontě vzácné. Nebylo možné čekat, až se na daný úsek fronty taková jednotka dostane. Trestných praporů naopak bylo spousta. A když nebyly trestné prapory, vždycky byly k dispozici zástupy odvedenců, na které velitelé pohlíželi jen jako na potravu pro děla.

Bylo dokonce považováno za nežádoucí na nebezpečí min vojáky upozorňovat. Velitel, který vyslal muže, aby se nejprve pokusili miny zlikvidovat, se vystavoval nebezpečí, že jej politruci označí za zbabělce. Sovětský voják měl vyrazit do boje ihned, bez nějakého zdlouhavého rýpání se v zemi. Ztráty k boji patří a je jedno, jestli někdo padne zasažen kulkou, nebo jej usmrtí mina.

Poslední skupinou lidí, která s minami přišla do kontaktu, byli němečtí zajatci. Sovětům na jejich přežití naprosto nezáleželo, navíc byla šance, že znají pozice min, které nejspíš sami umístili, tak ať je také odstraní. Takové praktiky sice zakazovala Ženevská konvence, ale tou se na východní frontě stejně nikdo neřídil. Navíc opatřit si nějaké zajatce bylo poměrně jednoduché, rozhodně to byla větší šance než čekat na speciální ženistickou jednotku.

To všechno má ale jeden háček. Neexistují žádné oficiální dokumenty nebo materiály, které by podobné věci dokládaly. Historky na toto téma vykládali sice mnozí vojáci, ale jejich pravdivost je sporná. Pravdou je, že Rusové sice na ztráty nehleděli, ale zase nebyli úplní blázni. Hnát své vojáky přes minová pole, to nedělali dokonce ani japonští fanatici, kterým na jejich vlastních životech pranic nezáleželo. Jak rozšířená tedy byla tato praxe a zda vůbec k ní docházelo, je tedy dnes stále nejasné.

 

user-avatar

Tomáš Chalupa

23. 02. 2019 | 13:00

> ExtraStory   |   Inzerce
Zavří­t reklamu