Železnorudské povstání bylo prvním protivládním povstáním v Československé republice po 1. světové válce. Iniciátory byli šumavští legionáři z ruských legií.

Železnorudské povstání bylo prvním protivládním povstáním v Československé republice po 1. světové válce. Iniciátory byli šumavští legionáři z ruských legií. | zdroj: ct24


Šumavská vzpoura: 130 legionářů uvěznilo své důstojníky, ukradli vlak a jeli dělat převrat do Prahy

TÉMATA: československo | legionáři | vojáci | vzpoura | šumava | železná ruda | 1919 | první republika | pokus o státní převrat

user-avatar

Václav Pokorný

22. 07. 2019 | 10:30

Před 100 lety se v Železné Rudě vzbouřil 1. „legionářský“ prapor. Vojáci ozbrojení puškami, granáty a kulomety zabavili vlak a vyrazili do Prahy nastolit lidovou diktaturu jako v Rusku.

Nejdřív se vzbouřilo 40 mužů, kterým velel četař František Jelínek. Pak ještě během téhož odpoledne 21. července 1919 se ke vzpouře přidal zbytek železnorudské posádky tvořený 1. střeleckým „legionářským“ praporem

Důstojníci byli zatčeni a krátce před půl dvanáctou v noci obsadili Jelínkovi vzbouřenci nádraží a poštu. Pod pohrůžkou smrti zakázali používat telefon i telegraf, odřízli Železnou Rudu od světa, zabavili vlak, postavili na střechu kulomet a uprostřed noci se vydali přes Klatovy a Plzeň na Prahu. 

Cílem vzbouřenců bylo zavést diktaturu v čele s Masarykem a vládu rad, čili sovětů, po vzoru bolševického Ruska. Mnoho rebelů se však k akci přidalo z mnohem přízemnějších důvodů, nejvíc ze všeho jim prý vadilo špatné jídlo a přísní důstojníci – „staří Rakušáci“. 

První zastávkou vzbouřenců bylo Nýrsko. Jelínkovi muži odtud nejdřív zamířili do nedaleké Bystřice nad Úhlavou, kde na zámku bydlely zbylé dvě roty 1. „legionářského“ praporu. Vojáci se k nim přidali, velitelé byli se slovy „bratře, vstávej, jsi arestován“ probuzeni a sesazeni.

Kapitán Alexandr Helcl, který zůstal na dobré slovo na svobodě, později vzpomínal, jak mu svobodník Josef Špaček vykládal, že pochodeň již byla zapálena a že je to „konec vlády buržoazie“. Další vzbouřenec Blažej Majer ho prý naopak uklidňoval: „Neboj se, teror nebude, jdeme cestou vývoje.“

Zhruba ve čtyři ráno 22. července dorazil vzbouřenecký vlak do patnáctitisícových Klatov.

Puškami, kulomety a granáty ozbrojení rebelové se na nádraží zmocnili telefonu, telegrafu a pokladny, poté se rozdělili a vyrazili do ulic. Jedna skupina se vkradla do kasáren 14. dragounského pluku a podařilo se jí na chodbách zabavit odložené pušky mužstva.

Teprve pak vzbouřenci probudili vojáky a vysvětlili jim, o co jde. Naprostá většina z nich se přidala na stranu vzbouřenců a dostala zbraně zpět. Mezitím další dvě skupiny vzbouřenců pozatýkaly doma spící důstojníky, odzbrojily četnictvo, internovaly starostu města i okresního hejtmana a obsadily poštu a záložnu

Naprostá většina vzbouřenců, nyní už jich bylo několik set, hned ráno nasedla do dvou vlaků a okolo sedmé vyrazila na Plzeň. 

První zpráva o rebelii se dostala ven již krátce po půlnoci 22. července, kdy se jeden železnorudský poštovní úředník dostal k telefonu a zavolal do Strakonic. Reakce byla okamžitá a organizační oddělení ministerstva národní obrany vydalo rozkaz, který vojenské autority v Plzni, Českých Budějovicích a ve Strakonicích vyzýval k razantnímu zásahu: „Zakročení musí být rychlé, energické a bezohledné; použito budiž veškerých dopravních prostředků, které stojí v jednotlivých místech k dispozici.“

U železniční stanice v Liticích (dnes předměstí Plzně) zastavil vzbouřence vlak, který proti nim vyslal vojenský velitel Plzně podplukovník Wittmann. Došlo k telefonickému vyjednávání mezi vůdcem vzbouřenců Jelínkem a podplukovníkem Wittmannem o ukončení rebelie, avšak bez úspěchu. Oba vlaky pak pokračovaly dál až dojely ke cvičišti u plzeňských zeměbraneckých kasáren. Vzbouřenci vystoupili a utábořili se. Co se dělo dál, popsal týdeník komunistického křídla sociální demokracie Berounský obzor následujícími slovy: „Nastalo v pravém slova smyslu sbratření dělníků s vojáky. Tábor poskytoval malebný pohled. Mezi jehlanci pušek, strojními puškami, bednami s náboji (…) pohybovali se rozradostnění dělníci, rozradostněné chudé ženy hovořily a sbratřovaly se s dobrými hochy vojáky, kteří odvážili se žádat spravedlnost, právo a lepší existenci.“

Zní to vzletně, ale ve skutečnosti to byla prohra. Rebely přišlo na cvičiště pozdravit jen pár sympatizantů, proti jejich očekávání se však k nim nepřidala ani plzeňská posádka, ani 14 tisíc dělníků ze Škodovky. 

Se vzbouřenci poté začal vyjednávat náměstek plzeňského starosty a bývalý ruský legionář Josef Patejdl a také Masarykův zmocněnec Kopal, který právě dorazil z Prahy. Oba se dali do přesvědčování a odpoledne slavili dokonalý úspěch. Dohoda zněla, že vzbouřenci vyšlou pětičlennou deputaci za Masarykem, kdežto zbylí se pokojně a za doprovodu hudby vrátí k vlaku a odjedou do kasáren.

Mezitím se ke vzbouřeneckým posádkám rozjel legionářský major Sýkora a dosadil sesazené velitele zpět na jejich místa. Brzy poté začalo zatýkání

Hned 30. července zasedl v Praze stanný soud, aby potrestal pět vůdců vzpoury v čele s Jelínkem a jeho komisaři Astalošem a Škeříkem. Po dvoudenním jednání však soud dospěl k závěru, že velezrádci patří před řádný, a nikoli náhlý soud.

Druhé kolo začalo před pražským divizním soudem 3. listopadu. Tentokrát už na lavici obžalovaných sedělo 27 vzbouřenců, z toho čtyři civilisté. Všichni včetně Jelínka podle novinových zpráv přiznávali nepopiratelná fakta, ovšem naprosto odmítali, že by kdy chtěli svrhnout vládu a že by je k tomu vedla bolševická ideologie. Všichni si stěžovali na jídlo a poměry v kasárnách a popírali, že by jednali v něčích službách

V procesu vystoupily desítky svědků. Až bizarně působila výpověď například podporučíka Josefa Jeníčka, který se vůči bolševikům vymezoval obzvláště ostře. Uprostřed řeči ho obžalovaný Astaloš přerušil a prohlásil: „Já znám Jeníčka z Ruska, on byl bolševickým komisařem v Oděse a jako komisař tam vládl.“ Jeníček to přiznal a poněkud nadneseně to omlouval tím, že snad „70 procent mužstva 1. praporu sloužilo kdysi v bolševické armádě“.

Rozsudek vynesl předseda trestního senátu Špaček 4. prosince 1919. Jelínek, kterého noviny s gustem titulovaly „mravně zvrhlé individuum, propadlé alkoholu a schopné všeho bídáctví“, dostal trest smrti provazem. Jeho pomocník Blažej Majer si měl odsedět čtyři roky vězení, „komisaři“ Astaloš a Škeřík rok a půl, legionář Špaček rok a „sprosťák“ Vavřinec osm měsíců. 

Vůdce vzpoury Jelínek si poté podal zmateční stížnost k Nejvyššímu vojenskému soudu. Ten sice jeho žádost odmítl, ovšem zároveň ho doporučil k udělení milosti. Prezident Masaryk ji zběhlému legionáři a vůdci železnorudských vzbouřenců udělil v červnu roku 1920. 

user-avatar

Václav Pokorný

22. 07. 2019 | 10:30

> ExtraStory   |   Inzerce