Damascénská ocel byla nesmírně pevná a přitom ostrá, dnes jsou zbraně z tohoto materiálu k vidění jen v muzeích.

Damascénská ocel byla nesmírně pevná a přitom ostrá, dnes jsou zbraně z tohoto materiálu k vidění jen v muzeích. | zdroj: ancientpages.com


Tajemství damascénské oceli, kterou používali křižáci a další válečníci středověku

TÉMATA: zbraně | ocel | středověk | technologie | křižáci | meče

user-avatar

Tomáš Chalupa

1. 04. 2019 | 10:00

Když se křižáci dostali v 11. století do Svaté země, jedna z věcí, která je upoutala, byla nebývalá kvalita některých zbraní. Křižáci viděli, že ocel, ze které jsou vyrobeny, je mimořádně pevná a zbraně jsou tak ostré, že dokážou přeseknout vlas podél. Něco takového v Evropě nebylo k vidění.

Oceli, ze které se tyto zbraně vyráběly, se začalo v Evropě říkat damascénská nebo damašská s odkazem na místo původu na Blízkém Východě. Místní zbrojíři si tajemství této oceli brali do hrobu a patřilo k nejpřísněji střeženým pokladům. I v dnešní době bylo několik pokusů o přesnou reprodukci damascénské ocele, ale nikdy nebyly zcela úspěšné.

Pravá damašská ocel se vyráběla jen na několika místech. Základním znakem zbraní z této oceli byla jejich neuvěřitelná ostrost, která přetrvávala i po bitvách. Zbraně byly ve vynikajícím stavu po dlouhou dobu a nemusely se brousit. Daly se poznat už z dálky podle charakteristických ornamentů na rukojeti.

Damašská ocel údajně pochází z indické oceli zvané wootz, která je velmi bohatá na uhlík. Z wootzu nožíři a zbrojíři vyrábí občas zbraně i dnes. Z Indie byly ocelové ingoty dováženy do Arábie už od 3. století a export trval až do 17. století.

Technologie výroby mizí v polovině 18. století s rozvojem palných zbraní.  Lidí, kteří znali její přesné složení, ubývalo a již tak malá skupinka zasvěcených v té době prakticky zanikla. Také došlo k poklesu dodávek wootzu z Indie, což ale mohlo být způsobeno poklesem poptávky. Každopádně někdy kolem roku 1750 se původní pravá damascénská ocel přestává vyrábět.

Moderní pokusy o její znovuvytvoření jsou úspěšné jen z části. Například dva metalurgové ze Stanfordovy univerzity Jeffrey Wadsworth a Oleg D. Sherby se pokusili takovou ocel vyrobit. Základem bylo dodat do oceli co největší množství uhlíku. V celkovém množství to mohou být až dvě procenta, zatímco v běžné oceli je to jen kolem jednoho procenta. Pak se ocel zahřívá při relativně nízké teplotě, tvaruje se do podoby čepele a následně zahřívá a ochlazuje. V této fázi je z ní tekutina zvaná Dračí krev.

Přestože oba metalurgové, stejně jako další odborníci, použili veškerý svůj um a znalosti, má se za to, že přesnou kopii damascénské oceli už dnes není možné vyrobit právě proto, že původní postupy a popisy se ztratily. Naopak tzv. nepravý damask se stále používá a tato technologie se nazývá damaskování.  Damašková ocel se dnes běžně vyrábí mnohonásobným skováním, překládáním a opětovným skováním několika pásků ocelí o rozdílných vlastnostech, čímž vzniká charakteristický vzor, který mívá několik desítek i několik stovek vrstev.

user-avatar

Tomáš Chalupa

1. 04. 2019 | 10:00

> ExtraStory   |   Inzerce