Zamilovaná dívka se chtěla stát mladou maminkou. Rodiče měli o její budoucnosti ale jiné představy.

Zamilovaná dívka se chtěla stát mladou maminkou. Rodiče měli o její budoucnosti ale jiné představy. | zdroj: redbookmag.com


Těhotná devatenáctiletá dívka dostala od rodičů na výběr: Potrat, nebo blázinec

TÉMATA: usa | 60. léta | rodiče | děti

user-avatar

Simona Knotková

12. 02. 2018 | 13:52

V roce 1963 byly potraty v USA zakázané. Jedinou výjimkou byl stav, kdy těhotenství ohrožovalo fyzické či psychické zdraví ženy. Za mentálně nevyrovnanou byla označena i devatenáctiletá Julie Mannix, která otěhotněla se ženatým mužem. Rodiče ji postavili před jasnou volbu – buď půjde na potrat, nebo do psychiatrické léčebny.

Julie Mannix vyrůstala v celkem neortodoxním prostředí. Ač její matka byla katolička a otec šlechtic, jehož praděda byl jedním ze zakladatelů pennsylvánské železnice, oba provozovali poněkud netradiční aktivity na členy vysoké společnosti. Otec zamlada jezdil s poutí a později se stal autorem několika knih. Matka se kromě psaní věnovala také herectví. Společně cestovali po světě a brali s sebou i Julii a jejího bratra. O děti se starala armáda služebných a společnost jim dělali neobvyklí domácí mazlíčci v podobě ocelota, krajty či opice. Vzhledem k exotickému rodinnému zázemí je proto ku podivu, jak konvečně se rodiče zachovali, když zjistili, že jejich devatenáctiletá dcera je těhotná.

Stalo se to v New Yorku, během letní přípravky v divadle. Právě tam Julie potkala třiadvacetiletého Žida Franka von Zernecka, který pracoval v zákulisí divadel na Broadway. Mladá žena se do něho bláznivě zamilovala a měla s ním aférku. Na konci prázdnin se ale dozvěděla šokující zprávu – Frank byl už dávno ženatý.

Zdrcená tímto poznatkem se vrátila do Philadelphie. Skutečné problémy ji ale teprve čekaly. Po gynekologické prohlídce se zprostředkovaně přes matku dozvěděla, že je těhotná. Mimo jiné jí bylo taky řečeno, že jí lékaři údajně diagnostikovali těžkou depresi. Rodiče si tak chystali půdu pro další postup v nastalé situaci.

Julie Mannix s rodinou a jedním z domácích mazlíčků

"V našich kruzích ve Philadelphii to byla taková roztomilá výstřednost, když jste trpěli změnami nálad, romantickou depresí, nebo jste se dokonce pokusili o sebevraždu. Porodit bastardské dítě bylo oproti tomu něco neodpustitelného," vysvětluje Mannix.

Plán jejích rodičů byl jasný. Coby "psychicky nemocná žena" může jejich dcera na psychiatrické klinice podstoupit legálně potrat. Toto východisko se asi podle hesla "účel světí prostředky" nekřížilo ani s katolickým vyznáním matky. Mannix ale odmítla podepsat souhlas k výkonu a dítě si chtěla ponechat. Rodiče tedy přistoupili k plánu B – po dobu těhotenství bude dcera internovaná v léčebně. Psalo se 22. listopadu 1963.

"Drahá dcero, je pochopitelné, že jsi nyní příliš podrážděná a nejsi schopna uvažovat jasně. Otec a já máme strach, že si ublížíš. Z toho důvodu jsme se rozhodli, že v léčebně zůstaneš, dokud ta hrozná muka neustoupí. Každý den na tebe budeme myslet," stálo v dopise, který dívka dostala pár dní po příchodu na ženské oddělení státní psychiatrické léčebny.

Julie s Frankem von Zerneckem

Julie ho roztrhala na kousíčky a spláchla do záchodu. "Příšerná zrada ze strany mých rodičů a Franka mnou otřásla," popisovala po letech. "Chtěla jsem všemi těmi doktory zatřást. 'Nejsem bláznivá,' křičela jsem na ně. Nikdo mě ale neposlouchal. Tak jsem přestala mluvit. Až do konce svého pobytu v nemocnici jsem nepromluvila ani slovo."

Po měsíci začala Mannix propadat skutečné beznaději a opravdu si připadala jako šílená. Nad hladinou ji udržovalo vědomí narození malého dítěte, které bude mít možná blonďaté vlasy po ní a hnědé oči po Frankovi. Představovala si, jak žijí normální život jako rodiče. Holčička přišla na svět 19. dubna 1964 a dostala jméno Aimee Veronica. Julii však nebylo dovoleno užít si šťastné chvíle prvorodičky.

Aimee Veronica se dostala do adoptivní rodiny. Pravdu o svém původu se dozvěděla v deseti letech. Detaily o rodičích našla na filmové databázi IMDB, kde mají oba profil

Jako nezletilá dívka bez prostředků a vlastního zázemí musela dát dítě k adopci. Ironií osudu bylo, že už o rok později si Franka vzala. Zatímco byla v léčebně, muž se rozešel se svou manželkou a později se v New Yorku znovu začal scházet s Julií. Krátce po uzavření sňatku se jim narodily také dvě další děti. Aimee však pro ně byla už ztracená a nebylo možné se dostat k jejím záznamům. Tedy až do roku 2008…

"Drazí von Zerneckovi, jak začít tento dopis? Začnu asi jednoduše: Narodila jsem se 19. dubna 1964 ve Philadelphii. Podle dokumentů Katolických sociálních služeb byste mohli vědět něco o mé skutečné rodině… Není mým záměrem jim jakkoliv narušit životy. Ráda bych je ale chtěla nějakou bezpečnou cestou kontaktovat," stálo v dopise, kterým jim přišel. Podepsaný byl Kathy Wisler-Hatfield.

Obě ženy se následně spojily telefonicky a po srovnání dalších údajů Julie už věděla, že po čtyřiačtyřiceti letech skutečně mluví se svou dcerou. Její rodiče je mohli od sebe oddělit dokonaleji, ale nakonec si ženy k sobě stejně cestu našly. Kathy po čtyřech dekádách poznala i svého skutečného otce. Dnes nešetří slovy vděčnosti.

Rodina konečně pohromadě

"Nikdy bych si nedokázala představit, že po smrti adoptivních rodičů si budu ještě jednou připadat jako dcera. Přesně to se ale stalo a já jsem obklopena dvěma silnými a pozornými rodiči, kteří se strachují, když mé děti onemocní, a volají mi jen tak z dlouhé chvíle. Přijde mi, jako bychom se znali už odjakživa. Jako by nás někdo vložil do závěrečné kapitoly pohádky – a všichni víme, jak pohádky končí," uzavírá.

user-avatar

Simona Knotková

12. 02. 2018 | 13:52

> ExtraStory   |   Inzerce