Vzpoury v Boce Kotorské se zúčastnilo kolem tří až čtyř tisíc námořníků rakousko-uherského loďstva, mezi nimi i Češi.

Vzpoury v Boce Kotorské se zúčastnilo kolem tří až čtyř tisíc námořníků rakousko-uherského loďstva, mezi nimi i Češi. | zdroj: wikipedia commons


Vzpouru námořníků v boce Kotorské organizovali Češi. Vedl je rodák z Přerova

TÉMATA: první světová válka | námořnictvo | rakousko-uhersko | češi

user-avatar

Václav Pokorný

1. 02. 2018 | 09:00

Černohorská zátoka boka Kotorská na jihu Jaderského moře se v roce 1918 stala dějištěm třídenní námořnické vzpoury. Drama odstartovalo na pancéřovém křižníku Sankt Georg, kde se pohybovala posádka o 608 námořnících, z nichž 67 tvořili Češi. Vzpoura nebyla vnitřně jednotná a po třech dnech byla potlačena. Nebýt ale Čechů, skončila by vzpoura neúspěchem už první den.

Celé povstání vypuklo živelně pod vlivem událostí v istrijské Pule, kde se námořníci také bouřili. Důvodem byly špatné podmínky na lodích, nedostatečná strava, okrádání mužstva důstojnictvem a léta služby bez čerpání dovolených.

Vzpoura vypukla 1. února 1918 výstřelem z pancéřového křižníku Sankt Georg, kotvícího v boce Kotorské – válečném přístavu rakousko-uherského loďstva a základny hydroplánů a německých ponorek.

Mužstvo odzbrojilo důstojníky a na lodi je uvěznilo, včetně velitele flotily, kontradmirála Alexandra Hansy. Ten však nadále, aniž by to vzbouřenci tušili, komunikoval s velitelstvím přístavu.   Bitevní loď S.M.S. Kronprinz Erzherzog Rudolf, která se rovněž přidala ke vzpouře.

Ke vzpouře se přidaly posádky asi 40 lodí, dělníci z loděnic, námořníci z ponorkové základny a také hydroplánová základna v Kumboru, kde působil jeden z vůdců povstání František Rasch. A z českých zemí nebyl jediným, kdo organizoval v boce Kotorské povstání. Dalším byl pražský rodák Rudolf Kreibich, který byl muzikantem v kapele křižníku Sankt Georg. “Byl takovým duchovním vůdcem a organizátorem těch námořníků, protože někteří ti horkokrevní, jako istrijští Italové nebo Chorvati, tu vzpouru v první fázi provozovali prostřednictvím demolicí, řádění, kdežto čeští námořníci chtěli, aby to mělo nějaký organizovaný, racionální rámec,” uvedl pro Český rozhlas Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.

"Dokladem toho je, že když byla po třech dnech vzpoura potlačena, tak admirál Hansa a někteří další důstojníci rakousko-uherského loďstva prohlásili, že bez Čechů by se ta vzpoura zhroutila už první den,” dodal Marek. František Rasch (1889 – 1918), rodák ze smíšené česko-německé rodiny z Přerova, byl vůdcem vzpoury.

Námořníci zakládali námořnické rady, které rovnoměrně zastupovaly jednotlivé národnosti, a na palubě Sankt Georgu utvořili ústřední námořnickou radu, v jejímž čele stanul František Rasch. Jednotné velení vzbouřenců však nevzniklo.

Požadavky vzbouřenců zahrnovaly například ukončení války, úplnou nezávislost na okolních mocnostech, odzbrojení a demobilizaci, právo národů na sebeurčení, podporu Wilsonovy nóty i lepší zásobování. A také beztrestnost pro vzbouřence.

Situace se však pro ně nevyvíjela příznivě – jednání skončila bez dohody a nedařilo se ani navázat rádiové spojení s okolním světem. Mezi vzbouřenci došlo k neshodám a část z nich nechtěla v revoltě pokračovat pod vlivem internovaných důstojníků, jimž byl umožněn kontakt s mužstvem. Do večera 2. února většina posádek vzpouru ukončila a někteří vůdcové vzpoury odletěli hydroplánem do Itálie.  František Rasch byl spolu s dalšími třemi vojáky 11. února 1918 zastřelen a pohřben na hřbitově ve Škaljari. Jeho hrob je tam dodnes. Do kamene je na něm vytesána silueta lodi a čtyři jména. To Raschovo má místo německého pravopisu na konci české š.

Když 3. února dorazily do Kotorské zátoky rakousko-uherské bitevní lodi, byla v rukou vzbouřenců pouze tři plavidla, která neměla šanci uniknout. Pod tlakem odpůrců vzpoury vyzval František Rasch mužstvo křižníku Sankt Georg k hlasování. Většina posádky se vyslovila pro kapitulaci, a proto předal loď důstojníkům.

Rasch byl prvním z osmi set námořníků uvězněných ještě téhož dne v pobřežních pevnostech. 7. února bylo 40 vybraných mužů převezeno do pevnostního vězení v Kotoru a již druhý den stanuli hlavní vůdci před stanným soudem v Castelnuovu (dnešní Herceg Novi). Čtyři z nich byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením a ráno 11. února ve vesničce Škaljari popraveni, mezi nimi i František Rasch. Ten před svým obhájcem ex offo prohlásil:

„Já vím, že zaplatím životem, ale umřu pro svou pravdu, a ne pro věc, která je mi cizí.“

Před soudem pak pronesl:

„Bojuji za ideu, a touto ideou je mír, i kdybych pro ni měl zemřít. Musel jsem jednat tak, jak jsem jednal a za stejných okolností bych tak jednal znovu.“

Jeho poslední slova před salvou popravčí čety zněla:

„Ať žije mír! – Že musí tolik krve téct...”  

user-avatar

Václav Pokorný

1. 02. 2018 | 09:00

> ExtraStory   |   Inzerce