Aneta žila životem naplněným prací a stresem, dokud nepotkala Petra, který jí ukázal, jak zpomalit a užívat si maličkosti. Společné bydlení ale odhalilo rozdíly, které ji zraňovaly a frustrovaly. Nakonec ale objevili, že láska znamená trpělivost, kompromisy a respekt k prostoru druhého – a že někdy je potřeba se prostě zastavit.
Seznámili jsme se ve frontě na pečivo. On – pohodář v lněné košili, já – interiérová designérka s kalendářem v telefonu a životem naplánovaným v Excelu. Zeptal se, jestli mám raději chleba se semínky, nebo žitný. Než jsem stačila odpovědět, řekl, že „život nejsou žádné závody“ a že všechno nejlepší se děje, když nespěcháme. Samozřejmě mi to přišlo okouzlující. Po dvou rande jsem si řekla, že přesně takového muže potřebuji. Klidného. Takového, který nenosí hodinky, protože „čas stejně plyne“. Prostě někoho, kdo mi ukáže trochu spontánnosti a naučí mě polevit. S ním jsem zapomínala na termíny, které mě neustále honily, na nespokojené klienty, na požadavky šéfa. Snažila jsem se brát si domů stále méně práce a nezůstávat v kanceláři po pracovní době. Do té doby to pro mě byl standard.
Potřebovala jsem změnu
Musím se upřímně přiznat, že jsem byla workoholička. Svou práci jsem milovala, záleželo mi na zakázkách a profesním postavení. Jako svobodná jsem se soustředila hlavně na to. Teď jsem ale měla vedle sebe někoho blízkého a začala jsem si všímat, že další projekt, doporučení od klientů a prémie nejsou všechno. Chtěla jsem taky trochu žít. Protože doteď jsem se hlavně zahrabávala v přípravě dalších a dalších interiérových projektů. Luxusní apartmány, útulné garsonky, industriální lofty. Domy, byty, kanceláře, kavárny, butiky, restaurace.
Byly ale dlouhé hodiny strávené nad projekčním programem, vybírání barev, nábytku a doplňků mým jediným životním cílem? Teď jsem věděla, že ne. Vydělávala jsem opravdu dobře, měla jsem slušné úspory a dobré postavení v oboru. Mohla jsem si dovolit trochu zpomalit. Protože kdy, když ne teď? Vím, že čtyřicítka je dnes nová třicítka. Nebo jak se to píše na Instagramu. Ale cítila jsem, že mám za sebou dobrých dvacet let dospělého života. Potřebovala jsem nějakou změnu.
Petr mi ukázal, že život se dá vychutnávat
Pomalu a s rozvahou. Místo kelímku kávy z automatu vypitého za běhu mezi kanceláří a schůzkou s klientem ranní oslava zeleného čaje s nějakými exotickými přísadami. Místo rychlého oběda ve firemní kantýně návštěvy podniků podávajících takzvaný slow food. Nebo večerní či víkendové vaření doma. Vybírání koření, doplňků. Později příprava jídla k večeři s klidnou hudbou v pozadí a se sklenkou vína v ruce. Do té doby to pro mě byla ztráta času. Raději jsem si objednala pizzu nebo oběd přes aplikaci. Teď jsem znovu objevila svou kuchyň, ve které jsem do té doby trávila opravdu málo času.
Chodili jsme do kina na netradiční filmy, do opery, na koncerty varhanní hudby. Já poslouchající písně hrané na varhany?
– Nedělej si legraci, Anet, to ti neuvěřím. To přece není tvůj styl – kolegyně z práce se až chytila za hlavu, když jsem jí o tom vyprávěla.
A přece. Petr mě nakazil mnoha svými vášněmi a ukázal mi, že život stojí za to oslavovat. Pomalu. Že každodenní život není jen práce a povinnosti, ale i drobné radosti, které vůbec nemusí stát majlant. A na které si člověk nemusí vydělávat tím, že vezme další projekt pro klienta, zůstane po pracovní době v kanceláři nebo bojuje o prémie s tuctem kolegů.
Všechno bylo úžasné. Ale jen dočasně. Naši každodennost jsem brala trochu jako oddech od skutečného života. Víte, takové chvíle relaxace, které mi umožňují bojovat se stresem, uvolnit se a na chvíli si vydechnout. Já jsem ale léta žila s hodinkami na ruce. S Petrem jsem zapomínala, že nesnáším, když někdo dělá všechno… pomalu. Ale taková byla moje skutečná povaha.
Brzy jsme spolu začali bydlet
Začali jsme spolu bydlet po osmi měsících. Proč déle čekat? Koneckonců, už dávno jsme nebyli teenageři, kteří mohou věčně zůstat ve fázi takzvaného chození. Pro lidi v našem věku bylo věčné držení se za ruce ztrátou času.
Museli jsme si ověřit, jestli se k sobě hodíme v každodenním životě. A jak jinak to udělat lépe než společným bydlením? Dobře vím, že to je skutečná zkouška pro každý vztah. Víte, rozdíly v povahách a zvycích, vzájemné přizpůsobování. Byla jsem si však jistá, že nás to mine. Vždyť si skvěle rozumíme, vzájemně se doplňujeme a nikdy se nehádáme. Co by se tedy mohlo pokazit? Jak naivní jsem byla. Protože se to pokazilo. A hodně.
Zpočátku to ale bylo úžasné. On vařil, já zařizovala. On poslouchal jazz, já plánovala naše víkendové výlety s tabulkou v ruce. Ale už v prvním týdnu společného života se objevil problém. Jaký? Inu, velmi přízemní. A sice – koupelna.
Hádali jsme se o koupelnu
Ráno mám svůj vlastní rituál. Už léta. Vstávám přesně v 6:30 na zvuk budíku. Žádné posouvání, nastavování dalších budíků, odkládání, vzdychání „ještě chviličku“. Potom rychlá sprcha, sérum a krém, make-up, káva, odchod z domu. V 7:45 už musím být v autě. Není tu žádný prostor pro chybu.
Zatímco Petr…
– Miláčku, vážně potřebuješ tři krémy? K čemu? Vždyť jsi krásná – zeptal se jednoho rána, když stál před zrcadlem a čistil si zuby rychlostí šneka v polospánku.
– A ty se vážně musíš holit 25 minut?! – vyštěkla jsem, přeskakujíc z jedné nohy na druhou, s ručníkem omotaným kolem čerstvě umytých vlasů.
– To je meditace – odpověděl klidně. – Kromě toho, břitva nemá ráda spěch.
Řekl to s vážností buddhistického mnicha. Chvíli jsem přemýšlela, jestli si ze mě nedělá legraci. Ale ne. Myslel to naprosto vážně. Proboha, to se už úplně zbláznil? Neměla jsem však sílu se s ním dohadovat, a tak jsem jen mávla rukou a věnovala se svému rannímu rituálu. Vzdala jsem to. Tehdy jsem to ještě vzdala.
Po měsíci jsme se začali hádat. Pravidelně a vůbec ne ze srandy. Proč? Protože Petr a jeho zvyky mě začaly stále víc a víc dráždit. Zdá se, že moje rituály ho taky štvaly.
Byla jsem podrážděná
– Petře, vstaň prosím dřív. Nebo se aspoň dej dohromady rychleji. Zabíráš mi koupelnu a kvůli tobě nestíhám do práce.
– Miláčku, já se nedávám dohromady. Já se probouzím do světa. To je velký rozdíl – začal svou přednášku tím svým hlasem jakéhosi pomateného kouče, který nemá moc společného s reálným světem a problémy obyčejných lidí.
– Ale tohle přece není celý svět. Tohle je naše koupelna! A já mám schůzku s klientem a musím se na ni připravit. To mám jako jít nenalíčená a neučesaná, protože ty tady před zrcadlem provádíš nějaké své mystické obřady? – Už jsem s ním úplně ztratila trpělivost.
Začali jsme se do koupelny plížit jako kočky. Kdo vstal dřív, ten vyhrál. Ale Petr, ten chytrák, si začal nastavovat budík na 6:15. A potom… seděl ve vaně napuštěné pěnou, s kávou a audioknihou puštěnou ve sluchátkách.
Nedělám si legraci. Poslouchal romány a nějaké motivační příručky, zatímco já jsem se s mokrou hlavou malovala u zrcadla v předsíni. U mnohem menšího zrcadla – musím dodat. A bez pořádného světla, které by umožnilo udělat si slušný make-up.
– Nepřeháněj, miláčku. Dřív lidé neměli koupelny – prohodil vesele, když viděl můj výraz.
– A taky žili krátce! – utnula jsem ho.
Bylo mi trapně
Rozhodla jsem se jednat. Vytvořila jsem rozvrh. Barevný, magnetický, pověšený na lednici. Já mám koupelnu od 6:30 do 7:15. On od 7:15 až do aleluja.
– Ale to je takové… nelidské – řekl s povzdechem. – Láska nezná harmonogramy.
– Láska možná ne. Ale moje tvář bez korektoru a pořádné vrstvy pudru ano – sykla jsem.
Rozvrh nevydržel ani týden. Petr tvrdil, že „čas nefunguje vždy lineárně“. Co to znamená? Že prostě nedodržoval stanovený čas. Všechno se vyřešilo – ironicky – během mé online prezentace pro důležitého klienta. Petr zapomněl, že mám videohovor. Vyšel z koupelny… v županu. Rozhaleném. Se zpěvem na rtech. Můj klient z Berlína vytřeštil oči úžasem. Chtěla jsem se propadnout do země. Po skončení schůzky jsem jen utrousila:
– Okamžitě si zařídíme druhou koupelnu. Nebo já budu bydlet v autě s fénem v kufru.
Vztah vyžaduje kompromisy
Dnes máme dvě koupelny. Naštěstí bydlíme v domě a dalo se to zařídit. Petr si tu svou zařídil ve stylu „japonského zenu“. Já mám kachličky až ke stropu a velkou desku, na kterou se vejdou všechny moje kosmetické přípravky. Jsou dny, kdy se potkáváme jen v kuchyni a v posteli. A víte co? Funguje to. Protože po čtyřicítce jsou ve vztahu nejdůležitější dvě věci: trpělivost a vlastní prostor u zrcadla. A hodinky? Pořád je nosím. Ale naučila jsem se je o víkendech vypínat. Zvlášť když můj muž řekne:
– Sedni si, dej si kávu. Svět počká.
A tehdy si pomyslím: možná nemusí být všechno hned? Kromě rána před prací. Protože tehdy se počítá každá minuta.
Aneta, 41 let
