Žralok bílý je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky.

Žralok bílý je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky. | zdroj: dailymotion.com


Zákeřní vrazi či oběti filmového průmyslu: Je náš strach z velkých bílých žraloků oprávněný?

TÉMATA: predátor | žralok | smrt

user-avatar

yk

15. 12. 2019 | 12:00

Velcí bílí žraloci jsou bez pochyb vládci hlubin oceánů. Právem je vnímáme jako predátory, před kterými bychom se i my měli mít při pobytu ve vodě na pozoru. Je ale hysterie, která kolem nich zásluhou hollywoodského trháku Steva Spielberga vznikla, skutečně oprávněná?

Tradiční programové schéma Velké bílé Vánoce (Great White Christmas) na Discovery Channel ukazuje, jak tito živočichové přežívají a co je motivací k jejich činům. To koresponduje i s počtem lidských obětí tohoto druhu, který na první pohled není tak drastický, jak by se mohlo zdát. Přesto si myslíme, že pohled do minulosti, jak se naše povědomí o žraločích útocích utvářelo, nikomu neuškodí, ba naopak přispěje ke zdravé dávce opatrnosti. V našich myslích i konání. 

Charles Vansant (1916)

V létě roku 1916 začalo Američany přitahovat plavání a potápění v oceánu. Extrémní vedra a epidemie obrny v témže roce navíc vyhnala značnou část obyvatelstva New Jersey do nedalekých přímořských resortů. Jedním z nich byl i pětadvacetiletý finanční broker Charles Vansant, který v pobřežních vodách najde svou smrt a zároveň se zapíše do historie jako první lidská oběť žraločího ataku. Dovolená s rodinou ku příležitosti Dne díkůvzdání se tak proměnila v horor, který o několik desítek let později dá vzniknout nejslavnějšímu popkulturnímu dílu o žralocích – knize a podle ní natočeného filmu Čelisti (Jaws). Přihlížejícím rekreantům se tak do paměti zapsal hrůzostrašný výjev, když místní plavčík vytáhl na pláž krvácející tělo, kterému zcela chyběla jedna noha a z druhé zbýval jen zanedbatelný kus. I přes snahy přivolaných lékařů Charles Vansant do dvou hodin zemřel ve svém hotelovém pokoji. 

Než si americká odborná veřejnost připustila, jaké hrozbě čelí, museli zemřít další tři lidé, včetně desetiletého chlapce Lestera Stillwella. Stalo se tomu tak během následujících patnácti dnů. Do té doby zoologové a ichtyologové odmítali podezření, že za útoky stojí žraloci, jako neopodstatněné s tím, že žraloci jsou přeci jen přiblblé přerostlé ryby. Pravděpodobnost, že napadnou člověka se jevila jako výplod choré mysli. Po sérii útoků se však obraz žraloka značně proměnil – a od té doby platí za člověka ohrožující krvelačné monstrum. Události v New Jersey roku 1916 otřásly americkou společností, což přiživil vládními opatřeními i prezident Woodrow Wilson. Nedlouho po útocích byla však z vody vytažena mršina velkého žraloka bílého. V jeho žaludku se našly pozůstatky lidských žeber a obratlů. Tento samotář byl pak označen za strůjce veškerého teroru, který pobřeží New Jersey postihl. 

První zaznamenaný útok žraloka ve Spojených státech se odehrál v roce 1919 v New Jersey.

Joseph Troy Jr. (1936)

Šestnáctiletý Joseph Troy Jr. byl vůbec první obětí velkého bílého žraloka ve státě Massachussets. A nutno podotknout, že do poměrně nedávné doby vůbec jedinou. Chlapec z Dorcesteru, který trávil prázdniny na oblíbené Hollywood Beach, zrovna plaval naproti výletní lodi Black Cat. Dostal se tak mimo mantinely vymezené pro bezpečné vodní radovánky. V této vzdálenosti jej napadl mořský predátor, který se mu zakousnul do nohy. Díky pohotové reakci jeho otce a kapitána nedaleké lodi se jej ze žraločích spárů podařilo celkem rychle osvobodit a na palubě Black Cat mu nohu amputovat. Rána sice byla hluboká, ovšem ne natolik, aby došlo k protržení stehenní tepny. Chlapec přesto zemřel na masivní krvácení, lékaři se ale shodují, že kdyby měla tehdy medicína k dispozici dnes užívané moderní postupy, Joseph Troy by pravděpodobně přežil. 

Přesto můžeme v Massachussets v posledních letech sledovat sílící opatření namířená proti velkým bílým žralokům. Zvyšuje se také počet nahlášených pozorování tohoto živočišného druhu v pobřežních vodách. Vysvětlení je nasnadě – do této oblasti se navrátila populace tuleňů, kteří představují vitální součást žraločího jídelníčku. Stěžejní doporučení tedy zní – pro pobyt ve vodě si vybírejte jen ty oblasti, které nejsou zároveň útočištěm velkých mořských savců! 

Barry Wilson (1952)

Příběh skonu mladistvého tubisty Barryho Wilsona se nese v duchu rozčarování, ale také neskutečné odvahy. Do značné míry totiž zničil mýtus Kalifornie jako ráje bezstarostnosti, sluníčka a pohody. První smrtelný incident se žraloky se odehrál nedaleko od pláže, když velký bílý žralok zaútočil na Wilsona z hlubin. Průběh svědkové popsali následovně – mládenec sebou začal znenadání pohazovat ze strany na stranu, žralok jej následně vyhodil do vzduchu a stáhl pod hladinu v bazénku krve, která mezitím zbarvila okolní vodu do ruda. Wilson se nedlouho poté znovu objevil nad hladinou ječící z plných plic o pomoc. Osazenstvo pláže zůstalo stát v němém šoku, než se lokální tým vodního póla vydal do vody napadenému pomoci. Žraloka se jim úspěšně podařilo zahnat, stisk své oběti uvolnil, přesto svalnatým sportovcům trvalo celých 30 minut, než se dostali zpět na pevninu. A během této doby kolem nich útočník stále korzoval! Jejich snaha bohužel přišla vniveč, muzikantovi už v tu chvíli chyběly podstatné části obou spodních končetin, trupu i hýždí. Několik chvil poté, co jej úspěšně vytáhli z vody, na následky rozsáhlých zranění zemřel. Kalifornie od té doby již nikdy nebyla stejná.

Robert Lyell Pamperin (1959)

Robert Pamperin zmizel před 60 lety v oáze scuba potápění kalifornské La Jolla. Společně se svým kamarádem Geraldem Lehrerem byli vášnivými příznivci tohoto sportu, což se jednomu z nich stalo smrtelným, a druhému přivodilo doživotní trauma. Lehrer tak určitě nikdy nezapomene na okamžik, kdy se vedle něj kamarád vynořil bez potápěčské masky zběsile volající o pomoc. Když se Lehrer ponořil, aby pomohl tonoucími Pamperinovi, spatřil, jak je od pasu dolů zaklíněný v ústech gigantického velkého bílého žraloka, který se jej buď snaží celého sežrat nebo jej naopak vyplivnout. Neexistovalo však mnoho pochybností – Robert Pamperin už v tu chvíli nebyl mezi živými. Veškeré snahy predátora odehnat však přišly vniveč, proto se Lehrer urychleně vydal na pobřeží zalarmovat lokální pobřežní stráž. I přes to, že se pátrání zúčastnily desítky profesionálních potápěčů, nebyly ani po šedesáti letech objeveny žádné pozůstatky Pamperinova těla. Navzdory mnoha teoriím, že nešlo o žraločí útok, je smrt potápěče nadále tak oficiálně vedena. Důvodem je absence motivu a upřímné zděšení jeho společníka. 

Omar Conger (1984)

Smrt Roberta Pamperina však byla důležitá z jednoho dalšího důvodu. Pomohla totiž podpořit menšinový názor, jehož zastánci byla již v té době řada ichtyologů, ale pořád se k němu neodvažovali otevřeně přihlásit. A to sice, že velký bílý žralok primárně na člověka nechce útočit. Pokud si uvědomíme, že klasickou potravou mořských predátorů jsou tuleni, a souběžně si představíme, jak vypadá tradiční potápěčský neopren, zjistíme, že pravda leží možná úplně někde jinde, než si fanoušci hororových hollywoodských filmů v té době mysleli. Smrt potápěče Omara Congera v roce 1984 tento názor dále podpořila – žralok potápěče v černé soupravě napadl, dvakrát se zakousl, a poté se zdánlivě chystal zaútočit na jeho potápěčského partnera Jimmyho Rehma. Když k němu ale doplaval, tak pouze vyplivl zohyzděné tělo a zmizel. Rehm se sice Congera pokoušel oživovat na dřevěném raftu, nebylo to však nic platné. Potápěč byl už v ten moment po smrti. 

Žralok bílý

Michelle von Emster (1994)

Na případu Michelle von Emster je zajímavé, že ač oficiálně připisován velkému bílému žralokovi, existuje dost nepřímých důkazů a indicií naznačujících, že skutečnost je možná komplikovanější. Zdeformované tělo pětadvacetileté dívky z Kalifornie vyplavilo moře a koroner poměrně brzy, vzhledem k povaze zranění, určil za příčinu úmrtí smrtelné napadení žralokem. Tělo bylo svlečené do naha, chyběla pravá noha, která byla odtržena od stehna dolů. Při ohledání se přišlo na četné zlomeniny v oblasti krku a žeber a v trávicím traktu oběti došlo k nálezu významného množství písku. Všechno začalo být brzy zpochybňováno. Proč byla Michelle ve vodě nahá v noci, kdy teplota moře není zrovna nejvyšší? Jak je možné, že se i přes přetržení stehenní tepny byla oběť schopna nadechnout tak zhluboka, aby spolkla tolik částic písku? Dále se objevila upozornění, že velký bílý žralok útočí „čistě“. Když ukousne lidskou končetinu, jsou tato zranění v podstatě řezy s chirurgickou přesností, a tak tomu v tomto případě rozhodně nebylo. Začala kolovat série teorií sahajících od nehody, přes sebevraždu, až po vraždu. Tu měl mít na svědomí jeden z podezřelé trojice bývalý milenec – v lásce zhrzený kolega z práce či stalker, na kterého Michelle již dříve upozornila své nadřízené. Z oficiálního hlediska zůstal případ uzavřený, a i přes nesouhlas mnoha odborníků na žraloky je dívka nadále považována za jednu z jejich nejslavnějších obětí. 

Randy Fry (2004)

Padesátiletý Randall Fry zasvětil podstatnou část svého života podmořské fauně. Jako prezident Aliance rekreačních rybářů v regionu San Luis Obispo bojoval za ukončení sporu, který dlouhá léta sužoval skupiny komerčních a rekreačních rybářů. Podle přátel byl oceán jeho život a nejednou se nechal na veřejnosti slyšet, že má z velkých bílých žraloků respekt, ba dokonce si myslí, že jeden z nich se v budoucnu stane příčinou jeho smrti. V roce 2004 se jeho předtucha naplnila, když jej právě velký bílý žralok napadl během potápění. Podle parťáka Ericha Zimmermana vše proběhlo tak rychle, že neměl ani čas zareagovat, a než si uvědomil, co se právě děje, bylo po všem. Žralok se přiřítil, zaútočil na Frye, stáhl jej pod hladinu, a najednou byla všude jen spousta krve. Žraloka ani Frye již nikdo nikdy neviděl naživu. I tak může útok vládce oceánů probíhat. 

 

user-avatar

yk

15. 12. 2019 | 12:00

Zavří­t reklamu