Dobová reklama na obuv značky Baťa.

Dobová reklama na obuv značky Baťa. | zdroj: zlin.idnes.cz


Zlíňáci neválčili, ale šili boty. Baťa je zachránil před smrtí v zákopech

TÉMATA: tomáš baťa | první světová válka | zlín | obuvnictví

user-avatar

Markéta Oderská

29. 07. 2015 | 12:45

Zakladatel světového obuvnického impéria Tomáš Baťa se ihned po vyhlášení války v roce 1914 pustil do boje. Bil se za své zaměstnance, aby měli práci a nemuseli odejít na frontu. Po prvním neúspěchu se nevzdal a nakonec pro Zlín zajistil velkou vojenskou zakázku. Díky Baťovi Zlínští přečkali těžké válečné časy v pohodě.

Ihned po vyhlášení mobilizace se Tomáš Baťa rozhodl vypravit do Vídně. Bylo mu jasné, že s šitím jeho proslulých „baťovek“ (plátěných bot s koženou podešví a elegantní špičkou z pravé kůže) je nyní konec. Továrna okamžitě zastavila jejich výrobu.

Moc času Baťovi nezbývalo. Branci se měli dostavit ke svým plukům do 24 hodin. Spěchal proto jako o závod. Rychlík do Vídně stihl na poslední chvíli. „Na nádraží jsme nedojeli, ale přeběhl jsem železniční hráz a přes nákladní vlaky, z nichž jeden se nalézal v mírném pohybu, jsem vstoupil do rychlíku z opačné strany,“ píše Baťa ve svých pamětech.

Ve Vídni ovšem nepochodil. Řekli mu, že armáda má již smlouvu na dodávky obuvi uzavřenu na mnoho let dopředu. Zlínský podnikatel se však nevzdal a do Vídně jezdil vyjednávat každý den. Jeho zaměstnanci s napětím očekávali, jak jeho mise dopadne. Do války jít nechtěli, báli se, že je tam čeká jistá smrt. Nedočkavě čekali na Baťu na nádraží, s jakou se vrátí. „Dostal jsem až do Vídně zprávu, že přísný strážmistr Kvapil nechtěje připustiti odkladu, vodí dělníky, když se zpozdili s rukováním, v řetízkách,“ vzpomínal král obuvi na tehdejší vypjaté chvíle.

Zakladatel světového obuvnického impéria Tomáš Baťa starší (1876 – 1932)

Třetího dne se mu konečně poštěstilo! Dostal objednávku na 50 tisíc párů lehkých vojenských bot, takzvaných séglovek. Doslova za pět minut dvanáct!

Bylo to v poledne, několik minut před odjezdem rychlíku z Vídně. V okolí ministerstva zeměbrany nebylo prázdného vozu. Běžel jsem skoky na Okružní třídu. Tehdá jsem měl ještě nohy v pořádku. Tam bylo plno vozů. Ale všechny byly obsazeny důstojníky, kteří přejížděli z nádraží na nádraží ke svému pluku, a na ty si tehdá nikdo netroufal. Skočil jsem do prázdné drožky, jedoucí opačným směrem. Po malé bitce s kočím dohodli jsme se, že mne zaveze na Severní nádraží. Obnos, který jsem mu nabídl, stačil na nového koně. Dostihli jsme,“ popsal drama při zpáteční cestě. „Vezu vám práci,“ byla jeho první slova, když vystoupil z vlaku na otrokovickém nádraží. Radost jeho zaměstnanců neznala mezí.

Vojenskou zakázku si ovšem Baťa nenechal jen pro sebe. Rozdělil se o ni s dalšími čtyřmi zlínskými firmami. „Všichni majitelé tehdy podělených továren byli mladí, zdraví lidé a vesměs vojáci a zaměstnávali mnoho dělnictva, rovněž vojenskou službou povinného,“ vysvětloval. Jim všem tak Baťa zachránil život i zdraví.

 Z první čtvrtiny 20. století se mnoho fotografií z výroby obuvi nedochovalo. Na jednom z mála snímků je zajímavý pohled na tehdejší šicí dílnu.

Válka přinesla Baťově firmě více práce a s tím i prosperitu. V počtech vyráběných párů se podnik stal největším výrobcem obuvi na území habsburské monarchie. Počet zaměstnanců se zdvojnásobil a v roce 1917 se šilo až 10 tisíc párů bot denně. Baťa pak otevřel nové prodejny v Praze, Vídni, Liberci, Brně, Plzni a dalších městech.

Kromě práce se Tomáši Baťovi také podařilo v těžkých dobách války, kdy vázlo zásobování a kvetla drahota, zajistit pro své dělníky a jejich rodiny potraviny. Firma jim prodávala jak hotové jídlo, tak i suroviny „za ceny jen nepatrně vyšší proti dobám mírovým a rozdíl (ztrátu) hradila ze svého“.

Přesto ke konci války si začali zaměstnanci stěžovat na nepřístojné pracovní poměry. "V žádném závodě obuvnickém nejsou zbědovanější a otročtější poměry jako u Bati ve Zlíně,“ uvedl v březnu roku 1918 časopis Obuvník.

 

> ExtraStory   |   Inzerce

témata

Komentáře ( )

user-avatar

Markéta Oderská

29. 07. 2015 | 12:45