Matka Jiřího, mého manžela, nám téměř odjakživa lezla do života. Věčně se nám do všeho pletla, kritizovala skoro každé moje rozhodnutí a ohrnovala nos nad mými věcmi, ať už byly jakékoliv. Dobře, že k nám aspoň skoro nechodila, protože tvrdila, že se "v tom našem kutlochu dusí" a že náš byt má celkově špatnou auru.
„To bude určitě tím zařízením,“ řekla jednou Jirkovi spikleneckým šepotem. „Říkala jsem ti, abys jí nedovolil nic zařizovat, protože z ní sálá špatná energie.“
Můj manžel, jak už to bývá, se tomu jen zasmál. Neměla jsem mu to za zlé – víc mě štvalo, jak často byl u maminky. A ona toho využívala, že přiběhl na každé její písknutí, a neustále si vymýšlela nové důvody, proč se nutně musí objevit v domě rodičů. Jirkův táta, Bohdan, byl úžasný člověk. Vždy usměvavý a ochotný pomoci, rád mi dělal společnost ve chvílích, kdy jsem trvala na tom, že k nim pojedeme s manželem. Občas jsem přemýšlela, jak je možné, že s tou semetrikou vydrží. Potíž byla v tom, že čím déle jsme byli svoji, tím víc byla otravnější.
Pomalu jsem toho měla dost
Když mi Jirka poněkolikáté oznámil, že musí jet za maminkou, konečně mi došla trpělivost.
„Poslyš, to je už potřetí tento týden, a to není ani středa!“ vybuchla jsem. „Ty jsi ženatý se mnou, nebo s maminkou?“
Nasadil ten svůj bolestínský výraz a snažil se hrát mi na city. Ne že ne – byl velmi pohledný a obvykle jsem při takových příležitostech vyměkla, ale tentokrát jsem se nehodlala poddat.
„Alenko, víš, že tebe miluji nejvíc, ale maminka je stále starší, spoustu věcí už nezvládá...“
„Nebo je najednou přestane zvládat, jakmile si vzpomene, že existuješ,“ utratila jsem jízlivě.
„Víš, že táta hodně pracuje a ona je doma sama, v mnoha situacích si neví rady,“ vysvětloval dál. „Musím jí pomoct.“
Mohla jsem mluvit hodiny a přesvědčovat ho, že ho maminka jen využívá, ale on si stejně myslel své. Navíc měl příliš měkké srdce na to, aby se nechal přesvědčit, že by na to všechno neměl přistupovat. A já jako obvykle prohrávala s tchyní. Zvlášť když byla mistryně ve vymlouvání, že nemá čas ani sílu připravit si pořádné jídlo, a raději využívala kuchařský talent mého manžela.
Tehdy jsem sice proklínala všechno na světě, ale netušila jsem, že o týden později už tchán nebude naživu. Prý se mu udělalo špatně v práci a něco se zvrtlo. A takhle moje milovaná tchyně zůstala sama.
Bála jsem se, že se zhroutí
Jistě, bylo mi Bohdana líto – koneckonců po někom Jirka zdědil svůj šarm a krásu. Navíc to byl výjimečně sympatický člověk, který si podle mého názoru ani v nejmenším nezasloužil to, co ho potkalo. Přesto jsem se bála, že teď tchyně Jirkovi nedá vůbec pokoj. Smutek je smutek, to je jasné, a navíc nebudu moci ani ceknout, protože bych vypadala jako divná a necitlivá.
Zpočátku, po pohřbu, to ale nebylo tak zlé. Tchyně tvrdila, že chce být chvíli sama, takže jsem toho chytře využívala a přesvědčovala Jirku, že její rozhodnutí musíme přece respektovat.
„Samozřejmě jí to nemůžeme dovolit moc dlouho,“ řekla jsem pro svatý klid, když se příliš bouřil. „Ale prozatím ať si všechno promyslí, když to potřebuje.“
Situace trvala asi týden, až to Jirka nakonec nevydržel.
„Aleno, takhle to nejde,“ prohlásil jednoho večera. „Musím tam za ní jet. Podívat se, jestli je určitě všechno v pořádku.“
„Dej pokoj,“ snažila jsem se mu promluvit do duše. „Tvojí mámě není deset. Určitě si poradí. A ty máš teď přece ten důležitý projekt, nemůžeš ho pokazit...“
Samozřejmě si trval na svém, že maminka je nejdůležitější a že to musí nějak zařídit. Nakonec jsem, neměla jinou možnost, navrhla, že za ní pojedu sama a zkontroluji, jestli se má dobře. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale rozhodně jsem nechtěla, aby si to Jirka v práci zavařil.
Sousedka byla znepokojená
Když jsem vešla do paneláku, kde bydlela tchyně, na chodbě mě odchytla jedna z jejích blízkých sousedek – myslím, že bydlela hned vedle.
„Ach, Alenko, to je dobře, že tě vidím, děvenko!“ zavolala na mě.
Nejistě jsem se usmála, protože jsem moc nevěděla, co čekat. Myslela jsem, že mi třeba chce vyjádřit soustrast nebo tak něco... Ale proč zrovna mně?
„Víš, já nechci nic říkat, ale s tou naší Bárou to jde z kopce.“ Zavrtěla hlavou, zřejmě upřímně znepokojená. „Ti všichni muži... Ty její večírky s kamarádkami a ty hlučné návraty. Mám o vaši maminku pořádnou starost!“
Zamrkala jsem. Tchyně a nějaké večírky? O čem to ta ženská mluví?
„Asi jste si ji s někým spletla...“ začala jsem opatrně.
„Ale kdepak!“ Teď vypadala pobouřeně. „Dneska se určitě taky někam chystá. Běžte se jí zeptat, jestli mi nevěříte! A při té příležitosti si s ní promluvte, protože si sousedé stěžují.“ Svrštila obočí. „Tohle přece není žádná diskotéka!“
Stále v šoku a vlastně i trochu pobavená podivnými narážkami sousedky jsem se rozhodla za tchyní zajít.
Překvapila jsem tchyni
Jirka mi dal svoje klíče, takže jsem do bytu vešla sama. Tchyně hned vykoukla z koupelny. Namalovaná, nastrojená – vůbec to nebyla ona.
„Ach, to jsi ty,“ utrousila neochotně. „Copak se stalo, že jsi přijela?“
Hlasitěji jsem polkla, protože jsem nevěděla, jak zareagovat.
„Jirka mě poprosil, abych se podívala, jak se maminka cítí...“ řekla jsem.
„A jak bych se asi měla cítit?“ odfrkla si. „Snad vidíš, že dobře, ne? Dneska jdeme s holkama do klubu. I bych tě pozvala, ale ty jsi taková nudná, že jsi tam asi v životě nebyla.“
Zamrkala jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala z prvotního šoku.
„Nepřeháníte to trochu, mami?“ zeptala jsem se. „Sousedé si stěžují, prý je tu nějaký hluk. A já mám pocit, že se chováte jako puberťačka! Co to jsou za noční večírky? Vždyť jste teprve nedávno ovdověla.“
„Tobě se zpovídat nebudu,“ odsekla vzdorovitě. „Běž radši domů a starej se o manžela, já tady mám co dělat.“
Byla jsem na ni tehdy vzteky bez sebe, protože to, co dělala, hraničilo se šílenstvím. Samozřejmě jsem o všem řekla Jirkovi. Jirka, jak už to bývá, se tím samozřejmě velmi trápil a chtěl mamince zařídit terapii. Nevěřila jsem, že to k něčemu bude, ale rozhodla jsem se nic neříkat. Zdálo se mi však, že tohle šílenství by paradoxně mohlo našemu manželství pomoci.
Začala jsem v tom vidět plusy
„Víš, co mi řekla?“ rozčiloval se Jirka, když se vrátil od maminky. „Že na žádnou terapii nepůjde a že jestli tady někomu přeskočilo, tak jí rozhodně ne! Dovedeš si to představit?“
Samozřejmě jsem mu přikyvovala a tvářila se velmi soucitně.
„Alenko, ty jsi tak hodná. A vždycky mi rozumíš.“ Povzdechl si a široce se usmál. „Možná bych mohl připravit nějakou večeři? Uděláme si hezký večer.“
Oplatila jsem mu úsměv.
„No jasně,“ souhlasila jsem.
Když odešel, hodila jsem sebou na postel a zadívala se do stropu. Už jsem se ani nesnažila potlačit široký úsměv, který se mi objevil na tváři. Mnohem víc se mi líbilo, když Jirka připravoval romantickou večeři pro mě, místo aby lítal k mamince s obědy. A jelikož ona měla společnost, já se už nemusela trápit jejím fňukáním.
Konečně mám klid
Během posledního půl roku se nic nezměnilo. Tchyně dál paří a já se s Jirkou velmi sblížila. Dokonce i on si pomalu zvyká na myšlenku, že jeho mamince to už takhle zůstane. Asi si ještě nalhává, že ji za nějaký čas objedná ke specialistovi, který vysvětlí, proč se tak chová, a pomůže jí se z toho dostat. Já bych taková optimistka nebyla. Věřím však, že její bouřlivý život způsobí, že bude i nadále zapomínat na ten náš – koneckonců, teď jsme jí k ničemu nebyli potřeba. Dokonce ani Jirka.
Alena, 32 let
Související články
